|
|
 Miloš
Doležal, básník, redaktor ČRo 3 – Vltava
Co dovede člověk? Co čas?
V inflační lavině všemožných kulturních programů, projektů,
produkcí a akcí, které denně „sžuchnou“ na lid obecný a
přimáčknou ho k zemi, dokáže potěšit skromná výstava, kterou
můžete obsáhnout několika, kroky a přesto vám umožní dotyk
s celkem, s univerzem. Na takovou malou „kapesní“ výstavu jsem
narazil v Knihovně Václava Havla v pražské Galerii Montmartre,
kde v jedné nevelké místnosti vystavuje do konce května
několik svých objektů, kreseb, náčrtů, studií a zapsaných
názvuků fonické poezie výtvarník a freskař Vojmír Vokolek
(1910–2001), od jehož smrti uplyne letos v létě deset let.
Nastříhaný plech, zrezlé sudy, rozštíplé špalky, buližníky,
zdi, písmena, hlásky – to byl výchozí materiál, ze kterého
stavěl své sochy, objekty a básně. Píši „stavěl“, ale
přiléhavější by snad bylo, že Vokolek znovuskládal či
komponoval metafory a podobenství o stvoření světa, o vznikání
a zanikání, o prvním člověku, o pokušeních, o umírání. Mnoho
z Vokolkova díla je dnes nenávratně zničeno – některé chrámové
fresky, křížová cesta, dřevěné objekty podlehly lidské
zhovadilosti a křupanství, rozpadly se v deštích, zimách, pod
útokem červotočů. Sám autor se z toho ale nehroutil, pozoroval
to s pobaveným odstupem a lakonicky komentoval: „Mám rád, když
v tom pracuje čas.“ Na pražské výstavě jsem si jej znovu
„přivolal“ i s těmi několika návštěvami u něj doma
v Pardubicích. Málomluvná a vysoká postava, jakoby vysekaná
z jednoho kusu kmenu, v jehož letokruzích byla vepsána rodinná
umělecká „huť“ – otec majitel tiskárny (tiskly se tam krásné
knížky pro Starou Říši, Demla, Reynka, Josefa Čapka), bratr
Vlastimil,vynikající tiskař a druhý bratr Vladimír zase
výsostný básník. Tedy něco jako bratrská „manufakturní“
triáda, která si říkala Lis tří bratří. A nemělo by se
zapomenout ani na v pozadí stojící sestru Květu – ženu
řeholního nasazení a služby, v padesátých letech vězněnou
v komunistickém kriminálu, která do poslední chvíle obětavě
pečovala nejen o bratra Vojmíra.
Byla to u Vokolků zvláštní odpoledne – Vojmírova paměť sahala
daleko do času, ale on svým přístupem stál jako výsostný
solitér mimo takzvané aktuální umělecké proudy. A jestli ho
něco fascinovalo, bylo to raně křesťanské umění a středověcí
freskaři, poloanonymně skrytí za svá díla. Po ruce si nakonec
nechával už jen dvě knihy – Bibli a Giottovu monografii.
Vyprávěl nám, jak před válkou jako poutník za uměním navštívil
Itálii a pochopitelně nemohl vynechat mozaiky v Ravenně.
Přihodilo se mu tam, že v jednom chrámu zapomněl dalekohled,
kterým si mozaiky „přibližoval“, a místní fiakrista (auta
tehdy jezdila zřídka) jej dojel, ztracený dalekohled mu vrátil
a zadarmo jej svezl po městě. „To byli ještě slušní lidé,“
dodal malíř zvučně. Pak ukázal na hnědý vysoký stolek v rohu –
to prý jediné zbylo z otcovy tiskárny, když ji bolševičtí
soudruzi znárodnili a celé zařízení barbarsky roztřískali.
Skupinka přátel seděla tehdy kolem pardubického stolku s
obloženými chleby a Vojmír Vokolek vytáhl z desek několik
svých mladických dřevorytů (většinu rozdal, nic nearchivoval,
minulostí nežil) a rychle přešel k „čerstvým“ maketám
rozpohybovaných plechových objektů. Odpoledne se pak jelo na
statek do Dvakačovic, který mu sloužil jako dílna i živá,
stále se proměňující galerie, kde své práce uspořádával do
ucelených, k sobě se vztahujících cyklů, které později, už po
vystěhování, nebylo možné složit do původního tvaru. A vlastně
se již ani nenašel srovnatelný prostor, kam by bylo příhodné
objekty umístit.
Torzo Vokolkova díla, které se dochovalo, je dnes umístěno ve
stálé expozici na zámku v Bystřici pod Hostýnem. Z toho
dvakačovického místa mi v paměti utkvěli vysocí plechoví
panáci „plující“ stodolou a dva objekty – fortelná fošna s
kamennými pecny chlebů a z placáků a kamenné šišky sestavený
„vzlétající“ motýl. Mluvila z nich pravěká primitivnost,
samorostlá urputnost a živelnost, jakoby odposlouchaná od
stromů a skal. Přitom malíř nebyl žádný nekultivovaný inzit,
ale výtvarně poučený tvůrce, jak ostatně ukazuje jeho
biografie: absolvoval VŠUP a grafickou speciálku na pražské
AVU začátkem třicátých let. Avšak sám Vokolek dodával, že
profesory moc neuznával, školu vážně „nebral“ a ani pro diplom
si nedošel.
Nakonec se jelo do venkovských kostelů v Hrbokově, Bučicích a
Rozhovicích, což jsou tři z deseti sakrálních prostorů, které
Vokolek v šedesátých a sedmdesátých letech vymaloval freskami.
Komponoval fresky na biblické náměty jako velké dramatické
scény s množstvím postav, oděných do soudobých kostýmů, a vždy
doplněné i o řadu nečekaných detailů: plechovky, noviny,
fotoaparáty a třeba i kobylka luční u nohou Jana Křtitele.
Zatímco v Hrbokově a Bučicích nový freskový „zástup“ farníci
přijali, v Rozhovicích nikoli. Svatyně, stojící uprostřed vsi
na výrazném návrší, se během osmdesátých let pomalu měnila v
ubohou trosku a déšť smýval ze zdí barvy. Bratr Vladimír o
Vojmírově rozhovickém nasazení tehdy v jedné své básni napsal:
„Kluci na zastávce už ho znají / prstem si na něho ukazují /
Hele ho mazala pomazanýho / ... / je tu jen lešení na které
vystupuje / čarami rozmnožuje barvami nasycuje / čeho zde není
nikdy dost.“ Dnes už je kostel opravený, freska zrestaurovaná,
ale z Vokolkovy křížové cesty a mobiliáře nezůstalo nic.
Vlastně jen plechová torza, která jsme tehdy našli vyhozená na
smetišti za hřbitovní zdí.
Když jsme pak večer od Vokolků odjížděli, dal nám starý malíř
každému do ruky kámen – buližník. Nejen pro onu omletou hmotu,
jejíž oblení muselo trvat věky, ale i proto, abychom sami
potěžkali tíhu země – jednu z osudových konstant života –, o
které malíř, sochař a freskař Vojmír Vokolek věděl své. |
