|
|
Co se mělo tyčit nad Prahou?
V týdnu od 11. dubna spatříme dva pozoruhodné dokumenty, které
přitom neskrývají své stranění, ba manipulativnost. V
americkém snímku Sicko (ČT jej vysílí v neděli 17.
dubna) se režisér Michael Moore zabývá stavem veřejného
amerického zdravotnictví a dospívá ke zjištění, že pro běžného
pacienta je lékařská péče dostupnější i na tolik odsuzované
Kubě než v USA. U českého dokumentu Oko nad Prahou
(čtvrtek 14. dubna, 20.05) shledávám nejspornějším bodem tu
skutečnost, že (spolu)producentkou celého projektu o
architektu Janu Kaplickém je jeho manželka Eliška.
 Režisérka
Olga Špátová tak měla vlastně dopředu vymezený úhel pohledu,
kdy je jasná jak glorifikace protagonisty jako umělce i jako
člověka, v popředí se ocitá projekt knihovny, který znenadání
vyvolal nelibost vládnoucích politických špiček v čele s
prezidentem Klausem. Jako účelová schválnost pak vyznívá
přízeň opoziční sociální demokracie, nemluvě o devótním
Havlovi. Oko nad Prahou, poté co v základních obrysech
přiblíží Kaplického osudy (vzpomíná třeba jeho spolužák Pavel
Bobek), jen rekapituluje osudy jeho provokujícího návrhu,
označeného za chobotnici, který příznivci velebí jako skvost,
zatímco odpůrci jej označují za omyl či dokonce ohavnost.
V dokumentu promlouvají Kaplického angličtí spolupracovníci (a
vesměs jej přirozeně chválí), svá stanoviska se snaží obhájit
jeho odpůrci (Pavel Bém, Milan Knížák), kteří však jsou více
či méně ironizováni sestřihem, úhlem záběru (z podhledu) nebo
dokonce přesouváním animované chobotničky v záběru. Pokud
chyběl potřebný obrazový materiál, nahradily jej úryvky z
televizních zpráv.
Do jednosměrného, k bezproblémovému holdu vedeného vyprávění
proniká nejen zřetelná ornamentalizace, daná občasným
zdůrazněním detailu očí u většiny promlouvajících, ale také
mysteriózní osudovost v souvislosti se skutečností, že
Kaplický umírá téhož dne, co se narodila dcera. Oko nad Prahou
se tak vlastně zpronevěřuje dokumentaristickému poslání. Je
ale nesporné, že dílo je to fascinující, vášnivé, uchopené až
s překvapivou obrazotvorností. Přímo ukázkově se v něm sváří
dilema s dokumentem odjakživa spojené: mají si tvůrci uchovat
nestrannost a nezaujatost pohledu nebo se naopak ztotožnit s
jedním z možných výkladů či stanovisek, přirozeně se
zpochybněním nebo přímo odmítnutím všech ostatních. Už proto
si film zaslouží naši pozornost – vybízí ke spoluzamyšlení.
Jan Jaroš, filmový publicista |
