|
|
 Vodoléčba
Ležím ve vířivce a užívám si proceduru, které se zde, v „mém“
rehabilitačním zařízení, říká „vodoléčba – celotělová vana“.
To slovo „celotělová“ je trochu nadnesené, protože mi z vody
kouká minimálně půlka hlavy a občas i prsty všech končetin,
ale nebuďme malicherní, je to zanedbatelný detail. Spíš mi
vadí, že i tady vyhrává rádio a krmí nás, pacienty, nepříjemně
hlučnou neinteligentní hudbou. Že za závěsem v sousední vaně
začal nějaký pán hlasitě mluvit, ba – při vší úctě – žvanit
nesmysly. A tak se rozhoduji pro únik z této reality do jiné a
nořím uši pod bublající hladinu.
Rázem se vše mění. V hlavě mi šumí voda jako nějaká výhrůžná
experimentální hudba, jako zvuky z vesmíru, a pozornost od
vnějšího světa se okamžitě obrací kamsi hluboko dovnitř.
(Skladatelsky by se to asi využít nedalo, i když by to mohlo
být zajímavé: posluchači na koncertě by totiž museli ležet ve
vířivkách, jenže to by se prodražilo, konečný efekt by také
nebyl jistý... Nejhorší je nuda z experimentů pro
experiment.). Ponořit uši pod hladinu má v tomto případě
jediný význam – únik a nastolení odlišných životních hodnot.
Člověk se poměrně náhle ocitne jaksi sám se sebou. Celé to
trochu připomíná pobyt v matčině lůně, i když tam určitě nebyl
takový kravál. Tuhle vzpomínku nejspíš vyvolává příjemná
vlažná voda proudící v záhybech trupu a mezi půlkama, vzdáleně
se navrací ten miniaturní pocit stavu beztíže, to prenatální
laskání a pohupování... „Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám
prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů...,“ napadá mě,
ale zcela jistě vím, že takhle to Jiří Suchý nemyslel.
Rozdováděné bublinky atakují ušní bubínky tak naléhavě, že
opravdu není možné soustředit se na cokoli, co pochází ze
světa nad hladinou – z rádia, z úst pána od vedle... A tak se
všechno, co se stalo tam kdesi nahoře, vzdaluje. Zemětřesení v
Japonsku, přepadení veřejnoprávní televize ozbrojenci vojenské
policie, uveřejnění portrétu zavražděného děvčátka na titulní
straně takzvaně seriózního týdeníku, předvolební žvásty na
sjezdu jedné politické strany – všechna tahle hrůza slábne a
do mozku zvolna dobublávají úplně jiné zvěsti, mnohem méně
konkrétní, avšak také naléhavé. Možná jsou to signály dokonce
potřebnější, neboť člověk neustále bombardovaný takzvanými
informacemi najednou nečekaně ustrne a dochází mu, jak křehké
jsou hranice naší existence a jak jiné je to vše za nimi...
Ležím ve své lázni a myslím na to, jaké jsme to bytosti, my,
kteří obýváme tuhle planetu v této chvíli mezi minulostí a
budoucností, která se nám neustále ztrácí jako písek mezi
prsty. Samozřejmě vím, že takové úvahy k ničemu podstatnému
nevedou, možná kdyby ta přítomnost trvala déle než nepatrný
zlomek vteřiny nebo kdybychom byli schopni lépe si
zapamatovat, odkud přicházíme, kdo jsme a... Logicky ztrácím
nit, a tak si začnu vymýšlet absurdity, abych si odpočinul –
třeba dvanáct vířivek vedle sebe a v nich dvanáct apoštolů té
strany, která má zrovna volební sjezd. Dvanáct naháčů (asi i
jedna obnažená dáma, nevím, kolik žen jim ty jejich kvóty
předepisují) s ušima ponořenýma ve vodě bloudí po vnitřním
vesmíru... Představuji si, na co asi myslí, když nás, až
vyhrají volby, takzvaně povedou. A mohou vůbec někoho někam
vést?
Naštěstí budíček u vířivky zacinká právě včas. Přichází
sestřička, aby mi decentně sdělila, že musím z vody.
K čemu to je, taková vířivka, bleskne mi hlavou ve chvíli, kdy
se zvedám a snažím se neplácnout sebou zpátky. A jakýsi
střízlivý hlas odpovídá: Je to dobré na ty tvoje záda, tak
přestaň fantazírovat a oblékni se. Za chvilku tě čeká
magnetoterapie. To teprve bude mystický zážitek!
Jan Burian, písničkář a publicista |
