|
|
 Miloš
Doležal, básník, redaktor ČRo 3 – Vltava
Kterak Tantini vystoupil z fresky
Bylo to v roce 1997. Teplá letní neděle, vyprahlé stráně
s cypřiši trčícími v stojatém, světlem vycíděném parném
vzduchu, čtyři přátelé se nasoukali do malého fiatu a rozjeli
se z Arezza klikatou silničkou vedoucí toskánským údolím.
Řídila Daniela, Jana seděla vedle a my s Jirkou jim „jistili“
záda. Cíl – provinční městečko Sansepolcro, ve kterém se
narodil, pracoval a zemřel raně renesanční mistr Piero della
Francesca (1420–1492). Jméno místa v překladu znamená svatý
hrob a podle jedné z legend obec založili dva poutníci, Arcano
a Egidio, kteří se krajem vraceli ze Svaté země, cosi je
pohnulo a uložili vedle studny relikvie přinesené právě od
Kristova hrobu. Bylo poledne, když jsme zaparkovali na prašném
parkovišti a poloprázdnou ulicí se psem a zmrzlinářem zamířili
do místního muzea, jehož část bývala od středověku radnicí.
Tehdy se přede mnou freska zjevila poprvé. Všiml jsem si
zvláštního, nemuzeálního ticha přítomného kolem té
„pomalované“ zdi. Jako kdyby tkvěla v čase a současně se
vynořovala do bezčasí. V ten samý den jsme ještě vyjeli na
nedalekou La Vernu, kopec v lesích, mystické místo spojené se
stigmatizací sv. Františka, a do Caprese Michelangela,
sochařova rodiště, ale Pierova freska se tehdy do mé paměti
zasekla jako ostrá skoba.
Po několika letech jsme s kamarádem Jirkou, poučeni moudrou
Goethovou zásadou, že kdo chce umělci porozumět, musí putovat
do jeho kraje, vyrazili na italský jih a na dva měsíce
zakotvili – nu, kde jinde než v toskánském Sansepolcru,
v ulici via Agiunti, pár metrů od Pierova rodného domu a oné
fresky Zmrtvýchvstání. Bydleli jsme ve středověkém domě.
Cihlové podlahy a dřevěné stropy, nesené masivními letitými
trámy, citlivě ponechaný „průhled“ na původní gotické zdivo a
renesanční portálek u místnosti s krbem. Nejraději jsem měl
výhled ze střešního okna: na perleťové nebe s křídly oblak, na
vlny červenohnědých střech s lesem antén (mladí manželé
odnaproti sledovali televizi ráno, při obědě i večer), na
středověké věže okrové barvy, na trčící kampanily s malými
zvony i na siluety vzdálených kopců, ve kterých ležela kamenná
loď městečka Anghiari. V přízemí domu byla brusírna nožů, do
které se z celého města trousili řezníci s dlouhými kucháky a
sekerkami, kuchtíci s noži a holiči s nůžkami, což vypadalo
v prudkém odpoledním slunci přízračně. Něco jako dostaveníčko
hrdlořezů. Na kole projížděla pošťačka. Její modré stíny nad
očima připomínaly křídla můry. Z okna bylo také vidět do baru,
kde jednou horda chlapů soustředěně sledovala televizi.
Kamarád, který se právě vrátil z nákupu, se mě ptal: „Víš, na
co čučí?“ - „Na fotbal.“ - „Ne! Na přírodopisný film o životě
opic.“
Sansepolcro leží při horním toku řeky Tibery a v úpatí
Měsíčních hor a my každý den funící renaultkou vyjeli do
kopců. Jiří tam maloval v plenéru a já se potuloval s holí a
ruksakem toskánskou krajinou, v zapadlých vesnicích si kupoval
studené víno a četl Hermanna Hesseho. Ale daleko důležitější
bylo to, že jsme mohli Pierovu fresku v sále středověké
radnice vídat za různých denních dob, přes neprůstřelné sklo
„zakoušet“ i v noci a ona začala vstupovat do očí, zabydlovat
se ve vědomí. Po čase nás do muzea k fresce pouštěli i bez
vstupného, neboť ředitel muzea pan Comanducci nás vlídně
přijímal, provázel a stal se naším místním ochráncem. Najednou
jsem měl pocit, že ten nádherně namalovaný příběh je také
příběhem namalovaným pro nás. Freska, pocházející z období
mezi lety 1465 až 1470, se stala nepostradatelnou součástí
našich životů, zásadním uměleckým dílem a současně i
svědectvím.
V centru mužný, vzpřímený, atletický Kristus bělostného těla
s rozšklebenou ranou v boku vystupuje z kamenného sarkofágu,
levou rukou uchopil růžový rubáš jako senátorskou tógu, druhou
drží prapor jako kopí, a nohu má opřenu o hranu hrobu
způsobem, jakým se v soubojích nebo rvačkách poraženému stálo
na zádech. Tady se stojí na lopatkách smrtelnosti. Ale jde o
denní, nebo večerní hodinu? Přikláním se k té jitřní, kdy se
rodí světlo a umírá tma. A pak jsou tu v popředí namalovaní
čtyři římští vojáci přemožení spánkem, chrnící a zcepenělí jak
po dlouhém nočním flámu. Piero della Francesca je na fresce
také přítomen – namaloval se pokorně jako jeden ze spících
vojáků. Krk s výrazným ohryzkem, husté kudrnaté vlasy,
vystouplé oči jak dva vlašské ořechy. Stále jsem o těch
malířových očích přemýšlel – do jakých hloubek viděl a jak
rozličné stupně světla zahlížel. My dnes víme, že Piero byl
vzdělancem, který se školil ve Florencii, pracoval na různých
místech Itálie, vynikal v matematice a deskriptivě, zabýval se
perspektivou, ale bez té velejemné rozlišovací škály očí by
nikdy nemohl malovat takové světlem modelované výjevy, které
k nám promlouvají z hlubiny 15. století. Ale jaká to byla Boží
hra se svým věrným služebníkem – podle Pierova životopisce
Giorgia Vasariho tento vidoucí mistr na konci života oslepl.
Existuje dávné svědectví Marca di Longara, který vyprávěl
Bertovi degli Alberti, že jako malý chlapec chodil ulicemi San
Sepolcra a vodil za paži starého slepého malíře, který se
jmenoval Piero della Francesca.
Znovu si vybavuji večerní uličky Sansepolcra, kterými
pravidelně procházel místní blázínek, kráčivec pan Tantini.
V kloboučku, sbíraje vajgly, šmajdal sem a tam. Býval prý
znamenitým studentem, ale když mu zemřela matka, pomátl se a
začal bloudit městem. Připomínal mi spícího vojáka z Pierovy
fresky, který vstal od Kristova hrobu a somnambulně kráčí a
kráčí městem až do soudného dne. |
