|
|
 Miloš
Čermák,
publicista
Když se novináři mýlí
V posledním čísle amerického časopisu Wired jsem našel
zajímavou statistiku. Redakce v ní spočítala, jaké množství
poznámek uchovává k jednotlivým článkům. Na prvním místě byl
aktuální článek z dubnového čísla o antraxové hrozbě. Poznámky
k němu tvoří složku vysokou 45 centimetrů a vážící 19,7
kilogramů. Protože to byl článek velmi dlouhý, vychází v
průměru 600 otištěných slov z dotyčného článku na jeden
kilogram poznámek.
To si žádá bližší vysvětlení. Američtí reportéři mnohem víc
než jejich kolegové ve světě stále pracují s klasickým
novinářským blokem a tužkou. Při rozhovorech si dělají
poznámky, do bloku zapisují všechny zjištěné informace i
jejich zdroje. Když reportáž nebo článek dokončí, dávají tyto
poznámky k dispozici takzvaným fact-checkerům, neboli lidem,
kteří slovo po slově texty před zveřejněním pročítají a fakta
ověřují. Do poznámek reportéra může kdykoliv nahlédnout jeho
nadřízený, v citlivých kauzách má toto privilegium pouze
šéfredaktor. Redakce tak chrání své lidi, protože v případě,
že se soud rozhodne vymáhat prozrazení zdroje, je lepší, aby
ho znalo co nejméně lidí. Kdo odmítne, může – a v minulosti se
to vícekrát stalo – skončit až ve vězení.
Po publikování článku reportér všechny poznámky odevzdá a
archivují se v redakci. Společně s dalšími dokumenty, kopiemi
například protokolů či přepisy zvukových nahrávek. Umístí se
do složek, které časopis Wired „proměřil“ a „zvážil“. Podle
instrukcí právníků se pak skladují sedm let. Teprve potom
můžou jít do sběru.
Líbí se mi to ze dvou důvodů. Sice mě fascinují moderní
technologie, ale v hloubi duše jsem staromilec, a tudíž je mi
sympatická ta důležitá role, kterou má v americké žurnalistice
– v éře blogů, videí na YouTube či zpráv na twitteru – papír
popsaný reportérovou rukou. To je první důvod. A tím druhým
důvodem je důslednost, s jakou se média dbající na svou pověst
chovají k faktům.
Jistěže shromažďování a archivování poznámek automaticky
neznamená, že se vyloučí ledabylá či nekvalitní novinářská
práce. Americká média za sebou ostatně mají dvě velké kauzy,
kdy byli v renomovaných médiích odhaleni novináři, kteří si
informace i zdroje vymýšleli. Byli to Jayson Blair v deníku
new York Times a Stephen Glass v týdeníku The New Republic.
Byly to tak velké kauzy, že o nich vyšly knihy i vzmikly
filmy. V tom o Stephenu Glassovi (Shattered Glass) je dokonce
scéna, kdy reportér zpětně dopisoval své poznámkové bloky, aby
přesvědčil šéfredaktora, že si reportáž nevymyslel. Ale to
jsou výjimky, a už jen to, že kauzy byly odhaleny a
zveřejněny, ukazuje, jak se obecně bere novinářská odpovědnost
vážně.
Ano, novináři dělají chyby. Šéfredaktor New York Times Bill
Keller ve svém sloupku v nedělním magazínu z 27. března
napsal: „Noviny jsou psány a redigovány lidmi. Děláme chyby. V
historii našeho řemesla najdeme epizody přílišné důvěřivosti,
neschopnosti vidět pravdu i naprostou ignoranci ze strany
významných zpravodajských institucí. Timesy například nebyly
schopny vidět holocaust, když probíhal. Ale když uděláme
chybu, snažíme se sami sebe opravit tak rychle a jasně, jak je
to jen možné.“
Přiznat svou chybu není nikdy lehké ani příjemné, a zvlášť pro
média, která ukazují na chyby druhých a žádají, aby z nich
byly vyvozeny důsledky. Bill Keller zmiňuje některé
významnější kauzy, ve kterých musel sám jako šéfredaktor uznat
chybu vlastních novin. Tou nejvýznamnější podle něj asi bylo
to, že zpravodajství před válkou v Iráku mělo být důslednější
a že vztah k informacím o zbraních hromadného ničení měl být
skeptičtější.
Jsou samozřejmě i opravy, které se novinám dělají lehčeji, byť
často rovněž budí veselí čtenářů i konkurence. Viz jedna
nedávná oprava, kterou deník skutečně otiskl: „Článek o Ivaně
Trumpové a jejích nakupovacích zvyklostech v magazínu z
minulého týdne neuvedl správně počet podprsenek, které si
kupuje. Jsou to dva tucty černých, dva tucty béžových a dva
tucty bílých, nikoliv dva tisíce od každé z nich.“
Deník pyšnící se postavením „nejdůležitějších novin světa“ se
může splést i v tak odlišných informacích, jako je atomová
bomba vyrobená Saddámem Husajnem a spodní prádlo bývalé
modelky československého původu. Ale v obou případech trvá na
tom, že tak neučinil se zlým úmyslem a že svou chybu opravil v
ten samý moment, kdy zjistil, že se mýlí. Zní to tak
jednoduše. Tak proč je to pro tolik jiných médií i konkrétních
novinářů tak těžké? |
