|
|
 Konec
světa
Seděl jsem ve své oblíbené pekárně a popíjel latte macchiato,
když se odkudsi zezadu vynořila paní vedoucí a oznámila
prodavačkám:
„Zejtra prej bude konec světa. Teď to říkali v rádiu.“
Slyšeli to všichni, ale nic se nestalo. Nikdo nepadl na kolena
a nezačal se křižovat, policajtky venku za výlohou dál dávaly
pozor, aby na přechodu nikdo nikoho nepřejel, školní mládež si
kupovala plundry a švýcarky na svačinu a nedospalí milenci
středního věku se na sebe nad kapučínem dívali s týmž výrazem
jako dosud... Obyčejné ráno.
„Konec světa už byl,“ prohlašuje při těchto příležitostech
obyčejně můj přítel Antonín. Někdy mám pocit, že není daleko
od pravdy. Kdyby konec světa opravdu nastal, možná bychom si
toho vůbec nevšimli, dělali bychom všechno jako dřív, záleží
na tom, jak si kdo ten konec představuje. Člověk nerad mění
svoje zvyky – a o nás je známo, že jsme se docela úspěšně
naučili žít tak, jako bychom tu měli být věčně.
Zapomněl na to jako na smrt, říká ostatně jedno přísloví.
Když jsem s řečmi o smrti nedávno začal před svými věřícími
kamarády, skončilo to výzvou: „Jen to nech tak, jak to je, ono
to pak nějak dopadne.“
A usmívali se, jako by věděli něco víc než já, a nejspíš to
tak bylo, já o tom nevím skoro nic.
Když se ovšem ohlížím zpátky, musím přiznat, že už jsem přežil
poměrně značný počet „konců světa“. Z tohoto hlediska budu
něco jako James Bond. Nejhorší třeštění nastalo v době kolem
konce tisíciletí, když se do toho navíc zapojil problém s
přečíslováním dat v počítači, takže katastrofické vize byly
alespoň trochu podložené něčím reálnějším. Američani tenkrát
dokonce natočili film o tom, jak kvůli dvojce na začátku
letopočtu vybuchla atomová elektrárna ve Švédsku a supermani
za mořem se museli opravdu snažit, aby nevybuchla i ta jejich.
Byl to nervák. V naší televizi ten film promítli až v lednu,
kdy už bylo po strachu, ale kdybych to byl viděl před
silvestrem, bylo by mi opravdu úzko.
A teď – taky jsem to někde četl – prý nějací lidé jezdí v
konvoji karavanů velmi těsně za sebou, nenechají se za žádnou
cenu nikým předjet a hlásají, že je ještě čas přidat se k nim,
všechno opustit a začít se kát a modlit, napravovat hříchy a
prosit za odpuštění.
Možná ty zprávy o konci světa mají na nás zapůsobit jako
takové afrodiziakum, když už jsme celí zdřevěnělí naší
každodenností, abychom víc milovali život. Abychom si konečně
ujasnili, co má opravdu smysl a co třeba moc ne...
Ale ani to na naší pekárně zatím nepozoruji. Milenci na sebe
zírají s nezměněným výrazem, policajtky za oknem dělají, co
mají, a plundry a švýcarky jdou pořád stejně na odbyt.
„Von ten konec světa vyhlásil prej nějakej dědula,“ doplnila
nakonec informaci paní vedoucí, „a máme mu dát peníze, že se o
nás postará.“
„Nojo, zase jedna díra na trhu,“ pravil tiše můj soused, který
se až dosud v pekárně do žádné diskuse nezapojoval.
Otočil stránku Hospodářských novin a vykoukla zpráva o tom, že
Sparta nakonec v Gambrinus lize titul nedobyla a fotbalová SK
Slavia možná zanikne...
Já vím, že nezanikne, nakonec to nějak dopadne, zase se to
nějak zvládne a přežije. To by byl totiž opravdu konec
světa...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
