|
|
 Jak
před svítáním prohrát slunce
Historický román Václava Křístka Cesta na Poledne
získal v roce 2004 Literární cenu Knižního klubu a byl
nominován na ocenění Magnesia Litera. Doufejme, že to v praxi
udílení knižních cen nebude na překážku tomu, aby se volné
pokračování, které pod názvem Prohrát slunce před svítáním
vydal Knižní klub letos, dočkalo minimálně stejného uznání.
Neboť byla-li první část románové fresky o životě Jakuba
Krčína výborná, ta druhá je pokud možno ještě lepší. V jejím
názvu se ukrývá staré metaforické rčení vyjadřující okolnost
ztráty něčeho velmi cenného ještě dříve, než to oné ceny
nabylo. Příběh „zlatého slunce“, mytického pokladu obrovské
hodnoty, navíc tvoří rámec vyprávění o době, kdy „staré časy
skončily a nové ještě nezačaly“.
Postava proslulého rybníkáře je zde sice opět sjednocujícím
prvkem dějových linií, ale poněkud volněji; mnohé z jiných
historických postav tentokrát dostávají podstatně větší
prostor a střídavě se tak stávají dalšími „hlavními hrdiny“.
Schopnost obratně jejich osudy proplétat a klenout je do
dramatického oblouku jak jednotlivě, tak společně, odkazuje na
autorovu hlavní profesi filmového a televizního režiséra,
stejně jako bravura v zachycení atmosfér různých prostředí a
situací. Časy posledních Rožmberků, Viléma a Petra Voka, kdy
se hrotil konflikt katolíků a protestantů, vedoucí později
k Bílé Hoře, díky tomu ožívají a čtenář je vtažen do děje tak
intenzivně, jako by ho sám byl účasten. Toto ztotožnění je
občas vhodně „narušeno“ tím, že je určitá událost výstižně
glosována z úhlu pohledu dnešního člověka.
Historické reálie, jež autor čerpal z mnoha odborných studií,
starých kronik i ze zasvěcených beletristických děl, jsou
ovšem jen solidním základem, na němž svou imaginací buduje
strhující příběh. Sám Václav Křístek v doslovu na toto téma
píše: „Mým cílem nebylo dosáhnout co nejpravdivějšího líčení
šedesátých let šestnáctého století. Kniha je spíše záznamem
snů a obrazů o dávno ztracené době, na jejíž stopy ovšem
člověk dnešní doby při poutích po Čechách velmi často narazí.“
Hana Primusová, publicistka |
