|
|
 Ivan
Němec, publicista
Některá traumata jsou nevyléčitelná
Při poslechu určitých rozhlasových her si občas kladu otázku,
kolik asi posluchačů, zvědavě usedajících k přijímači,
vyhledalo předem nějakou informaci o dramatu, který se
rozhodli sledovat. Napadá mě to zvláště tehdy, začne-li se
odvíjet například taková rozhlasová inscenace, jako bylo drama
německé autorky Marianne Zücklerové Krokodýlí nebe, která
vznikla v roce 2006 plzeňském rozhlasovém studiu Českého
rozhlasu. Reprízu vysílala v rámci Roku německého jazyka 19.
května stanice Vltava.
Příběh dívky, který se ve hře odvíjí pomocí retrospektivních
postupů v několika časových a dějových rovinách, vystavěla
totiž autorka v tak komplikované kompoziční struktuře, že se
v něm člověk ještě značnou chvíli po začátku orientuje jen
obtížně. Rozhlasový program otištěný v Týdeníku Rozhlas, jenž
bůhví proč neuvádí ani jméno režiséra, ani překladatele,
poskytne pouze tajemnou informaci, že je to „hra o cestě za
pachatelem dávného zločinu“. Na internetových stránkách
rozhlasu si však navíc můžeme přečíst, že hrdinkou hry „je
dívka Cindy, která byla ve dvanácti letech unesena a
znásilněna.“ Po pěti letech se rozhodne, že se rozjede za
propuštěným násilníkem, aby se konfrontovala s člověkem, který
způsobil její trauma. Sledujeme cestu hrdinky, jež prochází
rovněž jejím vnitřním světem, i pouť rodičů a současného
partnera Matyáše, kteří ji na této cestě marně hledají.
Překoná-li posluchač svou počáteční dezorientaci a vydrží-li u
rádia, pak asi po první třetině čtyřicetiminutové hry začne
skutečně vnímat něco z příběhu, který mu předchozí anotace
naznačila.
Název hry je odvozen z krátkých lyrických vizí hrdinky, které
jako útržky monologů vstupují do nepřerušovaného sledu
nastříhaných „minimalistických“ hovorů. V nich se střídají
popudlivé promluvy hledajících rodičů, náladově proměnlivé
dialogy Cindy a jejího partnera, skákající z přítomnosti do
minulosti, její vzpomínky na hrůzný zážitek a následující
soud, u něhož znovu musela popisovat nechutné akční detaily,
nebo scény z nemocnice, v níž se ocitla po pokusu o
sebevraždu. To vše probíhá ve značném tempu a takřka za
neustálé přítomnosti zvukového podkresu, dominujícího často
nad slovem, jímž se režisér Miroslav Buriánek snaží vyznačovat
změnu prostředí i času. Z tohoto nezastavujícího se sledu
zdánlivě nesouvisejících „dějových střepů“ začne časem
vznikat mozaikovitý obraz. Ten sice místo hlouběji
prokreslených scén, jež bychom u psychologického příběhu
čekali, vytváří svou překotností častěji jen příslušnou
atmosféru, ale nelze mu upřít i místa přitažlivá. Na nich mají
zásluhu především výkony herců. Z nich nejpoutavější je
postava Cindy, u níž Klára Kovaříková dokázala postihnout řadu
příkrých a působivých citových proměn, mezi nimiž se psychika
její Cindy potácí.
Přesto hra Krokodýlí nebe vyvolává otázku, zda složitá
kompozice, jež má zřejmě odrážet složitost hrdinčina
(ne)vyrovnání se s krutým traumatem minulosti, není jen pouhým
formálním ozvláštněním, které rozhlasová inscenace svým
režijním pojetím ještě zdůraznila. |
