|
|
 Být
silnější o zkušenost druhých
Zuzanu Burešovou dobře znají rozhlasoví posluchači i
televizní diváci. Své jméno a svůj um spojila
s veřejnoprávními médii, kde se vždy záhy vypracovala mezi
nejoblíbenější moderátorky. V současnosti pracuje na několika
televizních pořadech, pravidelně především na Televizní
akademii. Jako moderátorku té čtvrteční ji na obrazovkách
vídáme týden co týden. Televizních aktivit má Zuzana více,
nezapomíná ale ani na své rozhlasové působení.
Dnes už ale z rádia váš hlas nezní tak často jako dřív...
Rádio mám spojené s prací, která mě bavila nejvíc. S lidmi,
které jsem ráda potkávala, se zvláštní atmosférou vysílacích
studií. Je to nepopsatelné. To zná každý rozhlasák, který
z rádia odejde a pak se tam vrátí na kus řeči. V rádiu jsem
teď jenom návštěvník.
Měla jste svého rozhlasového nebo televizního guru, něco jako
vzor?
Do rádia jsem nastoupila v září roku 1989. Všechny hlasy
tehdejších moderátorů, hlasatelů a redaktorů jsem měla dobře
naposlouchané. Svůj naprosto osobitý styl měli třeba Aleš
Voves, Karel Mastný, Miroslav Kaiser, Pavel Kudrna, Eliška
Valová nebo Jaroslav Hausdor. Právě ta nezaměnitelnost se mi
líbila. Z televizního prostředí se mi vybavují hlavně
sportovní komentátoři. To pro mě byly hvězdy. S bráchou jsme
rádi sledovali přenosy z olympiád, hokejových mistrovství nebo
třeba skoků na lyžích.
Jak se vám zamlouvá formát Televizní akademie?
Je to příjemné pásmo dokumentů. Jsme tam jakýmisi průvodci,
kteří zvou diváky k pořadům z různých oborů a prostředí. Máme
i prostor pro hosty, což nás baví asi nejvíc.
Čtvrteční téma Lidé a společnost jste si vybrala sama nebo vám
bylo přiděleno?
Dramaturgové si vytipovali určitý okruh lidí, které oslovili.
Pak jsme prošli konkurzem. Tehdy už jsem v televizi
připravovala diskusní pořad Rodina a já, který je o
partnerství, rodičovství, škole. Právě na jeho základě mě
oslovili.
Máte svobodu při volbě témat a hostů?
Snažíme se společně s dramaturgyní Ivankou Sovišovou vybírat
hosty, kteří mají vztah k vysílaným dokumentům Televizní
akademie. Měli jsme například téma hazard, pozvali jsme proto
Michala Horáčka, o vězeňství přišla promluvit ředitelka ženské
věznice ve Světlé nad Sázavou Gabriela Slováková. Tito lidé
vždycky téma rozšíří o svoji konkrétní zkušenost. A to, věřím,
diváci vítají.
Televizní akademie má trochu nešťastnou vysílací dobu. Dá se s
tím něco dělat?
Je to pravda. V půl třetí odpoledne nemůžeme očekávat, že bude
před obrazovkami nabito. Od září by se mělo vysílání Akademie
posunout o jednu hodinu, za což jsme rádi.
Sledujete své kolegy vysílající další dny? A co jim říkáte?
Se zájmem jsem se na každého podívala. Všichni jsou
profesionálové s dlouholetou zkušeností před mikrofonem a
kamerou. Je to příjemné podívání. Jenom by to chtělo jiný
vysílací čas, aby se o tom přesvědčilo víc lidí.
Jistě není náhoda, že většina moderátorů Televizní akademie
vzešla z rozhlasového prostředí…
Všichni jsme pracovali v rádiu a dokonce jsme také všichni
dělali ranní vysílání v České televizi. Kdykoliv se potkáme,
máme na co vzpomínat. Rozhlasáci měli vždycky dobrou pověst a
spousta lidí, kteří pracují v televizi, začínala v rádiu.
V čem pro vás bylo rádio dobrou školou?
Rozhlas byla ta největší škola, jakou jsem mohla dostat. A
vlastně z toho čerpám dodnes. Když jsem do rádia nastoupila,
začala jsem u psaní krátkých zpráv, chodila po tiskovkách,
natáčela rozhovory a tím největším úspěchem pro mě byly vstupy
krátkovlnnou vysílačkou a pak přenosy. Trápila jsem se při
špatně položené otázce, při breptech. Rádio mě naučilo hlavně
pokoře a úctě k téhle profesi.
V televizi se mimo jiné podílíte i na pořadu 13. komnata.
Jaká je ta vaše?
Záleží na tom, jak se vyspím... Ale teď vážně. V každém
životním období prožíváme nějaké problémy, které máme uzamčeny
ve své duši, nebo, chcete-li, ve třinácté komnatě. Jde jenom o
to najít ten správný klíč, abychom mohli říct, že už jsme
v pohodě. Taky jsem takovými obdobími prošla a další mě možná
ještě čekají.
Šla byste se svou třináctou komnatou do televize?
Pokud bych překonala problém, který má více lidí a mohla bych
jim dát sílu a inspiraci, tak určitě. Příkladem je třeba
triatlonista Tomáš Slavata. Neměl vůbec pohodové dětství. Když
mu bylo jedenadvacet, vzal si z dětského domova dva své
synovce a vychoval je. Mohl skončit ve vězení, na drogách, ale
svoji těžkou zkušenost z dětství přetavil a zachránil sebe i
dva malé kluky. Podle ohlasů měl právě pořad o Tomášovi
obrovský dopad. Po vysílání dostal stovky e-mailů, lidi jeho
příběh zasáhl a možná inspiroval.
Co dávají setkání s lidmi, se kterými točíte 13. komnatu, vám
osobně?
Každé setkání je něčím výjimečné. Jedno ale mají společné.
Všichni, které jsme zpovídali, nefňukají. Zní to asi zvláštně.
Občas máme všichni tendenci se litovat, stěžovat si na svůj
osud, vymlouvat se třeba na těžké dětství. Ti, kteří stáli
před kamerou, otevřeně mluví o tom, jak se jim podařilo z té
pasti, kterou jim osud připravil, vymanit. Toho si moc vážím.
Síly těch lidí. Jejich zkušenost může posílit každého z nás.
Během natáčení jsem si také ověřila, že čím větší osobnost,
tím skromnější člověk. Příkladem je setkání s Danou Zátopkovou
a Jiřím Raškou. To jste potom doslova hrdí, že takové
osobnosti náš národ má.
Spřátelila jste se s někým na základě natáčení?
Často si po natáčení slibujeme dotočnou, tedy že si spolu po
odvysílání 13. komnaty posedíme a bez kamery a mikrofonů
popovídáme. Teď plánujeme setkání s tenistkou Helenou Sukovou.
Má takový suchý, černý humor a to mi moc vyhovuje.
Je něco, z čeho máte strach?
Strach mám určitě z nemocí a zlých lidí. Jako máma budu mít i
doživotní starost, aby nic zlého nepotkalo mé děti.
Prý mezi vaše koníčky patří rodina, pes a sport. V jakém
pořadí a kolik máte na své záliby času?
Rodina je na prvním místě. Sport je v mém věku už životní
povinnost. Pravidelně chodím cvičit a už se nesnažím hledat
výmluvy, proč do posilovny zrovna dnes nemůžu. Příjemné jsou
taky procházky se psem, které jsou vlastně taky o posilování.
Váží stejně jako já, a tak jsme ráda, když domu dorazíme oba a
pokud možno společně...
Tomáš Pilát, publicista
|
