|
|
 Francie dala světu naivistické umělce
Francouzský režisér Martin Provost vytáhl ze zapomnění
naivistickou malířku přezdívanou Séraphine ze Senlis
(1864–1942), prostou ženu s nevyrovnanou psychikou, jež se
živila posluhováním – a svůj film nazval jednoduše podle ní,
Séraphine (v neděli 26. června ve 21.30 uvádí ČT2).
Titulní postavu s robustním procítěním ztvárnila Yolande
Moreauová, mistrně postihla nepříliš vzhlednou, stárnoucí
umělkyni, svéráznou, ba výlučnou osobnost, k níž není
jednoduché se přiblížit. Její talent objevil německý galerista
Wilhelm Uhde (Ulrich Tukur mu vtiskl jistou odměřenost, ale
také fascinaci vším nezvyklým), když s překvapením zjistil, že
reptavá uklízečka, která obstarává i jeho pokoj, se ve volných
chvílích věnuje malování.
Film ukazuje, nakolik ji uchvátila potřeba tvorby – byla
ochotna snášet hmotný nedostatek, jen aby si mohla pořídit
malířské potřeby. Její vizionářské, s kaligrafickou pečlivostí
vyvedené obrazy, na nichž převažují rostlinné motivy, byly
dlouho podceňovány. Nejen „smetánka“ opovrhovala na nejnižším
společenském stupni setrvávající umělkyní, přesvědčené, že
vzácný dar jí svěřili samotní andělé.
Režisér se rozhodl příběh rozlomit do dvou částí: první se
odehrává před první světovou válkou (Uhde během ní přijde o
své sbírky, deponované ve Francii), druhá pak od sklonku
dvacátých let, kdy zvídavý Uhde zjišťuje, že Séraphine nejen
ještě žije, ale hlavně pořád maluje. Hmotně ji zajistí, aby
vzápětí zjistil, že žena neschopná docenit hodnotu peněz je
nejen překotně utrácí, ale hlavně propadá obskurním
náboženským bludům, dokonce si pořizuje přepychové svatební
odění, hodlá zakoupit rozlehlý dům...
Snímek líčí s pochopením osudy výjimečné ženy, ve své době
nechápané, ba považované za bláznivou. Vidíme ji nejen při
sběru bylinek, ale třeba také při kradmém slévání tajícího
vosku ze svící hořících v místním kostele nebo při pokoutném
nabírání krve u řezníka. Však se také Uhde podivuje zvláštním
červeným odstínům, jejichž tajemství si Séraphine i po přímém
dotazu nechává s potměšilým úsměvem pro sebe. Zatímco
Moreauová předkládá svého druhu monolitní portrét, jakkoli
občas míří k jisté poetizaci, větší důraz i zájem směřuje k
postavě Uhda. Právě skrze něho, skrze jeho přítomnost a
hledačství Séraphine nazíráme, ačkoli ne nutně jeho očima.
Toto pátravé pojetí se prosazuje zejména v okamžiku, kdy
sběratel počne jakoby mimochodem zjišťovat, jak se odvíjely
Séraphininy další osudy. Tehdy nejvíce oceníme výrazovou
střídmost a uměřenost, uplatňované po celé vyprávění.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
