|
|
 Tomáš
Sedláček, ekonom
Název vaší knihy Ekonomie dobra a zla ve mně evokuje slovní
spojení ekonomie spásy. Mají tyto dva termíny něco společného?
To je termín, se kterým jsem vůbec neoperoval, ačkoliv
neustále přemýšlím o tom, jak jej zapojit. Ekonomie spásy
vyjadřuje to, o čem já mluvím z jiného úhlu. Jako ekonom
hovořím o termínech dobro a zlo a teologové naopak hovoří o
ekonomii. Ekonomií spásy se však zabývám v knize, která mi
vyjde v Oxfordu. Je to teologický termín, který hovoří o plánu
neboli strategii spásy, chcete-li, účetnictví spásy člověka.
Právě křesťanství přišlo s tím, že neexistuje účetnictví dobra
a zla. Lidé mají často představu, že dobro a zlo se,
matematicky řečeno, ve své absolutní hodnotě rovná, že dobro
je vlastně zlo jen s negativním znamínkem. To je myšlenka,
proti které křesťanství staví odpuštění bez skutků, dobro je
na ontologicky vyšší úrovni než zlo. A toto Dobro nabízí
vykoupení, což je primárně opět ekonomický termín, které si
křesťanství půjčilo. Kdysi se vykupovali otroci a propouštěli
se na svobodu. Pod hladinou ekonomie je prostě šíleně zajímavá
filozofie i víra. Analytická ekonomie, kde se zdá, že umíme
všechno spočítat, je jen špičkou ledovce. Pod touto špičkou je
historická vrstva filozofie, etiky a společenské antropologie.
To bychom na první pohled v ekonomii opravdu nehledali.
Stejně tak jako ekonomie i filozofie se může stát sama o sobě
nudnou. Ovšem v propojení těchto dvou přístupů se nabízí velmi
mnoho zajímavostí a postřehů. Spojením ekonomie s dalším
spektrem poznání se snažím dokázat, že mnoho věcí dává smysl
až v širším pohledu. Je to stejné, jako když vstoupíme do
lesa, kde o něm samotném nemůžeme ještě nic říct, pouze snad o
jednotlivých stromech. Když se však podíváme na stejný les
z větší dálky, můžeme již říct, jaký je. A právě o to se
snažím. Nemělo by se stávat, že člověk pro jednotlivé stromy
nevidí les. Ekonomie je jedním takovým stromem v lese, není
samotným lesem. Pokud se jakýkoliv obor začne zabývat jen sám
sebou, stane se inflačním.
Říká se, že o peníze jde vždy až v první řadě…
To je teze, se kterou nesouhlasím. Peníze samy o sobě nemají
žádnou hodnotu, jsou tu proto, aby přebíraly hodnotu jiných
věcí. Samy o sobě neznamenají nic. Pokud někdo touží po
penězích, netouží de facto po nich samých, ale po něčem, co mu
bankovky a mince mohou zprostředkovat. Touží takzvaně za nimi.
Anglický ekonom John Maynard Keynes řekl, že kde je dobrá
myšlenka, tam se peníze vždycky najdou.
Jakou cenu má tedy jedna koruna?
Koruna nebo jakákoliv jiná měna má přesně takovou hodnotu,
jakou do ní člověk vloží a na jaké se společnost domluví.
Mnoho lidí určitě zajímá, jak hospodaříte se svými penězi vy.
Peníze mám standardně uložené v bance, nemám žádné akcie ani
cenné papíry. Život má dost svých fazet a starostí, než abych
si investováním přidělával ještě další. Využívám standardní
produkty bank, ale nikdy mě nebavilo vyhledávat, co je
nejvýhodnější. Na to jsem až příliš velký bohém. Mám v této
oblasti co dohánět.
Ekonomie hýbe světem, ve kterém jsou obrovské rozdíly mezi
bohatstvím světadílů, států a jednotlivců. Jak se díváte na
to, že se na jedné straně zeměkoule v klidu spaluje obilí a na
druhé straně umírají miliony lidí hlady?
To je velký hřích naší doby. Ekonomové spočítali, že kdyby
každý stát dával pár procent z HDP na vyřešení chudoby třetího
světa, tak by ten problém zmizel. Ale zase tak jednoduché to
není, ne vždy v ekonomice funguje logika. Hladové je přece
třeba naučit ryby chytat a ne jim je dávat. To by bylo
kontraproduktivní. Ekonomie nemá nástroj, jak tento problém
elegantně vyřešit.
Když se na to podíváte ze svého pohledu, z pohledu věřícího
člověka…
…tak slyším Ježíšovu větu: „Chudé budete mít mezi sebou
stále.“ Žijeme ve společnosti, která dokáže být solidární,
Češi s Čechy, Němci s Němci, Řekové s Řeky. Nyní, v době
globalizace, se solidarita rozšiřuje, takže aktuálně vnímáme i
solidaritu Němců s Řeky. Globální přerozdělování zní pro
některé ekonomy jako noční můra nebo horor, pro mě je to
naopak věc, kterou bych uvítal. Musí se to však dělat
inteligentním způsobem. Nelze obilí, se kterým zde topíme,
vozit do Afriky. To by byl dumping, který by zničil jakékoliv
tamní vznikající křehoučké ekonomické podhoubí. Osobně na této
problematice pracuji a kdekoliv můžu, podporuji organizace,
které se stejným tématem rovněž zabývají.
Souvisí s tím i potravinové banky?
Pochopitelně, jen je zde potřeba kombinace dobré vůle a
poznání, tedy moudrosti. Ne každá dobrá vůle pomoci skončí
skutečnou pomocí. Ačkoliv se to nezdá, Evropané mají mnohem
konkurenceschopnější zemědělství než Afrika, přestože ta má
nesrovnatelně levnější pracovní sílu a příznivější klimatické
podmínky. Nevítězí ale právě pro nedostatek technického
zázemí, traktorů, pesticidů... Osobně bych viděl pomoc Africe
spíše v technickém zázemí než ve finálním produktu.
Samozřejmě, v momentě, kdy je hladomor, všechny tyto argumenty
ztrácejí význam. Už Tomáš Akvinský řekl, že instituce
soukromého vlastnictví neplatí, když jde druhému o život.
Několikrát ročně vyčíslují zemědělci, silničáři a jiní škody
způsobené přírodními vlivy. Lze vůbec přírodě škodu vyčíslit,
když je lidstvo její podmnožinou?
Příroda a člověk se vyčíslují jen těžko. Nelze ani vyčíslit,
jaké dopady bude mít, třeba za sto let, naše užívání
přírodních zdrojů. To vše je pod hladinou ekonomie. Vždyť ani
nevíme, kolik ropy této generaci „náleží“, jaký podíl je „ten
náš“, abychom se podělili s budoucími generacemi. Nemáme totiž
jmenovatele, kterým bychom podělili základ, nevíme, kolik
generací po nás ještě přijde. Například zemědělci si spočítali
jakýsi průměr svých výnosů. Když se vlivem přírodních vlivů
urodí méně, hned vypočítávají dotčeně škody. Příroda si však
nadále hospodaří sama, bez ohledu na naše potřeby a názory.
Pavel Sršeň
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 14. 6. |
