|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Kdybych já, račte odpustit..
Některé písničky mi v mládí sáhly na duši a do konce života mi
při prvních tónech a slovech položí na rameno pracku, až se
zachvěju. Často jsou to písně s texty Jiřího Suchého.
Kamarádi, Barová lavice, Tulipán, Jó, to jsem ještě žil...
(Dokud ještě žiju, přiznávám a vyznávám, že jsem tohoto
básníka od dospívání až do teď tajně milovala, což trvá.)
Neposedná mysl si ale dělá se slovy co chce, parafrázuje, co
se jí zažere do paměťových stop. V poslední době je to
povzdech barové lavice; kdybych já, račte odpustit... Teď
pozor; přejíždíme z krajiny poezie do reality posedlé tmou.
Pozorujete-li činnost packalů, máte sto chutí vzít je
pravítkem přes hnáty a ujmout se práce sám – tedy aspoň v
představách, při bdělém snění. Kdybych já, račte odpustit...
byla klíčovou personou v čele státu, pozorovala bych bystře
jako surikata nepřátelské prostředí, zásadně bych nikomu
nevykládala, co si myslím, koho a jak chci zmáknout, kdo mi
fandí, jak vysoko to chci dotáhnout. Politika je minové pole,
na tomto území je nebezpečné svěřování, poskytování
nadbytečných informací. Hleděla bych si své práce, svého
úřadu, promýšlela bych, co je třeba udělat pro lidi, aby to
bylo dobře, spojence bych hledala nenápadně, tajně, protože
dělat dobré věci v politice vyžaduje ostražitost a správné
načasování. Nejhorší je rozžvaňování. Bere čas, sílu, snižuje
respekt, nastartuje předčasný útok protivníků, posměch médií.
Ostatně nikomu z vypráskaných kolegů bych nedůvěřovala,
všechny, hlavně pak různé přímluvce a manipulanty bych si
nahrávala, ale ne tajně, jako ti bezostyšní fízlové a zákeřní
falešníci, ale na mém stole by viditelně kraloval diktafon
jako cedulka s nápisem: dej si pozor na hubu (s prominutím),
takže bych byla nepoužitelná pro zákulisní pletky a nestala
bych se hejlem – tedy doufám. Kdybych já, račte odpustit, byla
aktérkou nejvyšší politiky, byla bych James Bond v růžovém
kostýmku. Na té fiktivní postavě se mi líbí, že nežvaní,
neštajfuje se a nenaparuje, nechlastá, ale především rychle a
fikaně myslí, zásadně nedůvěřuje, je ve střehu, efektivně
jedná.
Chtělo by to víc starých osvědčených ctností vůbec, víc
mužnosti, pánové, říkám si, když sleduji při strkanicích a
podrazech ty sebestředné figurky opojené pobytem na pofidérním
výsluní a blízkostí státní pokladny, do níž lze hrábnout. Je
třeba konečně natvrdo říci: sám sebou se opájí hlavně blbec,
člověk bystrý má od sebe odstup a nad situací nadhled. Horší
než rozžvaňování je ovšem v Čechách kradení, masivní odporné
úplatkářství, ta rakovina, která ničí zdravé buňky v těle
země, ujídá občanům z mísy, hnusné jsou hltavé monstrozní
krádeže, kvůli nimž se stydíme za náš stát, propadáme marasmu
a závidíme kamarádům, kteří kdysi emigrovali a žijí v celkem
slušných zemích. Představuji si někdy, jak bych se otáčela ve
vyšších patrech politiky poté, co by packalové, žvanivci a
korupčníci dostali pravítkem přes hnáty a politika by se stala
doménou slušných, poctivých lidí, kteří mají zájem na tom, aby
země vzkvétala a lidi nechudli a nebyli okrádáni, podražení,
naštvaní. Byla by to pěkná a užitečná práce.
Ten verš; kdybych já, račte odpustit, pokračuje: básníkem snad
se mohla stát, nedala bych si chvíli klid, a musela bych psát
a psát...
To je ovšem také pěkná a hlavně nezávislá práce. V samotě,
tichu, v němž se daří přemýšlení, vymýšlení a dennímu snění...
Například snění o fungujícím státě s imponujícími osobnostmi v
čele, které se umějí domluvit. Ale co se zdá, je sen. |
