|
|
 Nepsat
o stávce
Někdy se mi zdá, že psát fejetony do týdeníku, kam je člověk
musí odevzdávat čtrnáct dnů předtím, než vyjdou, je nevýhoda.
Chce se vám na něco reagovat, napíšete o tom, a když to vyjde,
už je ta věc na veřejnosti dávno přetřesená a vypadá skoro
trapně, že se k ní vracíte; v mnoha případech se už na to
zapomene a čtenář už ani pořádně neví, o co vlastně šlo... Tak
třeba stávka dopravních odborů – vzpomínáte, milí čtenáři, ta
proběhla před dvěma týdny. Děti dostaly volno ve škole,
v Praze nefungovalo metro a v celé zemi nejezdily vlaky. Já o
tom píšu teď (stalo se to včera), vy, kteří máte možnost o tom
číst, to už určitě vnímáte jako mírně zamlženou vzpomínku. Kdo
ví, co se za ty dva týdny stane a co tu stávku odsune z
titulních stránek deníků a internetových zpravodajských
serverů.
Je s podivem, co se to stalo s žurnalistikou, jak se přestala
věnovat trvalejším tématům a hodnotám a jak v ní snadno
zvítězil názor, že informace je vlastně jen zboží, které je
třeba co nejrychleji získat a prodat. Na nějaké přílišné
zobecňování, sbírání zkušeností a vytváření závěrů z toho, co
se stalo, nemáme čas, o spoustě afér ani nevíme, jak dopadly,
už se na nás valí další a další nejčerstvější zprávy...
Když se ale nad tím člověk zamyslí, musí si nakonec říct, že
ten časový úsek, kdy text někde leží a čeká, až bude spolu s
časopisem vytištěn a dopraven na stánky prodejen, je vlastně
pro pisatele velká výhoda. Nutí ho to totiž psát trochu jinak,
s ohledem na tyto zvláštní podmínky, s odstupem a s vědomím,
že to, co nepřežije dva týdny, nejspíš nestojí za zmínku.
A tak ačkoli jsem včera večer po dlouhém čase zíral na zprávy
na obou hlavních televizních kanálech a docela se bavil
pohledem na všechny naše předáky, i ty odborové, o stávce psát
nebudu. Možná jednou, až už na to všichni zapomenou, nikdo
nebude mít žádný názor a bude jiný ministr a jiní
charismatičtí vůdci, pak se s tím třeba vytasím, ale teď ne.
Můj oblíbený písničkář Randy Newman takhle napsal po půl
století song o povodních v Louisianě ve dvacátých letech – a
najednou se z té písně vyloupla podstata věci, něco, co si z
té události stojí za to zapamatovat, protože tu zkušenost
pravděpodobně ještě někdy využijete. Tehdy to byla vzpomínka
na to, jak do zatopené a zpustošené země přijel vlakem
prezident USA a povídá svému tajemníkovi: „Hele, ty malej
tlouštíku, není to hanba, co ta řeka provedla těm ubohejm
lidičkám?“ Mně se to znovu vybavilo, když koncem devadesátých
let Václav Havel navštívil povodní zdevastovanou vesnici na
Moravě. Vystoupil prý z vrtulníku a těm lidem v gumákách
poradil, že by tu katastrofu měli brát jako příležitost
postavit si ty domky znovu a tak, aby byly hezčí...
O včerejší stávce by se dalo možná později napsat v podobném
duchu, třeba že se Praha změnila v nejekologičtější město
Evropy, protože spousta lidí vyrazila do práce na kole. A
hlavním hrdinou mého textu by mohl být člověk, který také po
dlouhé době vytáhl bicykl, a protože už na něm zapomněl
jezdit, vyboural se a...
Uvidíme. Nějakou dobu počkám. Teď rozhodně o žádné stávce psát
nebudu!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
