|
|
 Svět
na sklonku své existence
Předloni způsobil dánský režisér Lars von Trier
pozdvižení několika brutálními výjevy v pochmurném podobenství
Antikrist, letos zase na canneském festivalu, kde měl v
soutěži svůj nejnovější snímek Melancholia, popudil
svými výroky o nacismu a Hitlerovi. Film samotný ovšem žádné
vášně tentokrát nevzbuzuje – režisér v laboratorně aseptickém
provedení zkoumá poslední chvíle lidstva před srážkou naší
planety s daleko větším vesmírným bloudivcem.
Neprozrazuji žádné rozuzlení: K čemu dojde, naznačí hned
začátek filmu, kdy v baletně zpomalených záběrech spatříme
počínání budoucích protagonistů, pohlédneme na podmanivě
zlověstnou noční scenerii s dvojicemi stínů, vrhanými jakoby
dvěma jasně se skvoucími měsíci, ale také ze svého druhu
kosmické pozorovatelny obhlédneme nezadržitelný pohyb
vesmírných těles, nořících se jedno do druhého. A to všechno
provázejí místy až tklivě kvílivé úryvky Wagnerovy hudby z
Tristana a Izoldy, která bude průběžně znít po celé vyprávění.
Příběh zborcený do sebe
Melancholia, vztahující se jak k názvu znenadání vpadnuvšího
vesmírného tělesa, tak k převažujícímu rozpoložení hlavních
postav, je dílo vědomě protikladné hollywoodským spektáklům,
kde hrdinní Američané zachraňují celý svět před zkázou. Zde se
naopak šíří nejprve netečnost a poté neovladatelný strach, to
vše pozorováno jak ve zkumavce. I vcelku statická kamera
Manuela A. Clara, nanejvýš se odhodlavší k plavným průletům za
zamlženou krajinou, se uvnitř čarokrásných, pečlivě
komponovaných záběrů vyznačuje ustavičným těkáním a neklidem,
přesouváním pozornosti.
Von Trier vyprávěný příběh záměrně vyvázal z jakýchkoli
širších spojitostí, zbortil jej do sebe a uzavřel, jako kdyby
neexistoval tisk či televize, kusé informace zprostředkovává
nanejvýš internet, pokud ovšem nevypadne dodávka elektřiny.
Postavy i velkopodnikatelské prostředí se vyznačují naprostou
izolovaností od okolí, režiséra zajímají toliko (často
deformované) vztahy uvnitř této komunity, omezené ve
shromážděném množství jak svou příslušností, tak místem
výskytu – nejprve se film odehrává na honosné svatbě, podruhé
v „rodinném kruhu“ na přepychovém sídle.
Justine a Claire
Režisér rozčlenil vyprávění do dvou kapitol, nazvaných nejprve
Justine a poté Claire – podle sester k sobě hluboce poutaných,
zmítaných soucitem i nenávistí. Po snobsky namyšlených
svatebních oslavách, kdy Justina pro svou odtažitost selhává
jako novomanželka a zahazuje rovněž slibnou pracovní kariéru,
neschopna překonat blíže nespecifikované fóbie, následuje
komorně pojatá druhá část v Claiřině domě.
Rozkreslení obou sester vychází z protikladu mezi emotivně
nevyzpytatelnou zádumčivostí, jak ji zosobňuje Justine
(Kirsten Dunstová získala v Cannes herecké ocenění), a
racionální uvážlivostí Claiřinou (Charlotte Gainsbourgová jí
vtiskla jistou pedanterii), jež ve své pečovatelské a
ochranitelské roli neskrývá rysy diktátu. Křehká, místy jakoby
duchem nepřítomná Justine se k sestře přesouvá téměř bezmocná,
neschopná chůze a zcela apatická, odkázaná na cizí pomoc, ale
přesto právě ona, snad nadána jasnovidnými schopnostmi,
zjednává smíření s osudem, dokáže ostatní uklidnit, zatímco
Claire propadá až hysterické beznaději a její manžel, do
posledka věřící příslibům vážených vědců ve šťastné rozuzlení,
si dokonce sáhne na život.
Biblické ozvuky
Von Trier se tu vrací ke zdánlivě slabým hrdinkám, které se
dovedou znenadání vzepnout až k sebeobětování, jak to předvedl
již v dramatu Prolomit vlny. Také v Melancholii prosvítají
biblické ozvuky a na mysl se mi rovněž prodral dávný ruský
Vzestup (správnějším překladem ruského originálu Voschožděnije
by ovšem bylo Nanebevstoupení), obdobně modelovaný válečný
příběh Larisy Šepiťkové, též založený na relativitě odhodlání
a slabosti. Ale přesto si neodpustím pochyby, zda kdysi
uhrančivý Trierův styl se přece jen nemění v sice okázalou,
nicméně vyprázdněnou manýru, která předstírá hlubokomyslnou
oduševnělost.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Christian Geisnaes
|
