|
|
Češi v zrcadle divadla
Na dvou pražských scénách – ve Švandově divadle a v Rokoku
– se objevily dvě dramatické novinky nadhazující, každá po
svém, obdobnou otázku: Jací, my Češi, vlastně jsme?
Jako podklad pro inscenaci Gottland, uváděnou u
Švandů na Smíchově, posloužila jejímu režiséru Petru
Štindlovi a spoluautorovi scénáře Dodo Gombárovi stejnojmenná
esejistická kniha Mariusze Szczygeła. Ucelené příběhy reálných
osobností, na jejichž osudu se snažil polský publicista
přiblížit svým krajanům charakter jejich sousedů, jsou
v inscenaci vtipně rozparcelovány do segmentů komunikace,
která v první polovině představení probíhá mezi těmito
osobnostmi jakoby prostřednictvím facebooku. Jan Antonín Baťa,
Lída Baarová, Jiří Korn, Antonín Zápotocký, Joseph Goebbels,
Zdeněk Nejedlý či Jan Procházka – abych vyjmenoval alespoň
některé z dvaačtyřiceti postav, jež ve hře vystupují –
postávají bíle oděni v běloskvoucí hale u svých notebooků a
jen dlouhé rudé ocasy jejich hostesek napovídají, v jakémže
aseptickém bezčasí to buší do kláves.
Postavy jsou ve výstižných zkratkách představovány patnácti
herci. Z nich mě zvláště zaujala Eva Leimbergerová v rolích
Adiny Mandlové, Zory Babkové (mladší sestry Lídy Baarové),
Mileny Jesenské a Jiřiny Švorcové. A také Stanislav Šárský
svou uměřenou charakterizací Alexandra Dubčeka a sochaře
Otakara Švece. Osud tohoto vynikajícího modernistického
umělce, jenž spáchal sebevraždu v předvečer odhalení svého
„největšího díla“, Stalinova pomníku na Letné, jakoby
v metaforické zkratce vystihoval Szcygełovu snahu ukázat –
často s ironizujícím odstupem – masky, za nimiž v konfrontaci
s dramatickými událostmi historie skrýváme svou „tragickou
bezradnost“. Autorovu intenci se tvůrcům inscenace zdařilo
plně rozvinout především v její první části; ve druhé, která
se odehrává v někdejším Muzeu Karla Gotta, ji ale některými
melodramaticky působícími motivy spíše oslabili.
Je s podivem, že se v panoptiku Gottlandu nenachází i Viktor
Kožený. Výborně by do něho zapadl. Skryté komické rysy tohoto
VIP naší ekonomické transformace vyzdvihli v Divadle Rokoko
autoři a zároveň i inscenátoři hry Viktor K. aneb Český
národ neskoná – dramaturg Jiří Janků, choreograf Martin
Pacek a režisér Petr Svojtka. Viktorek má v podání Vasila
Fridricha rysy pohádkového Českého Honzy: přestože o něm
maminka (Veronika Janků) mluví jako o blbci a jeho četní
tatínkové (všechny hraje Aleš Procházka) ho zanedbávají,
Viktorka neopouští kreativita a už odmalička si rád půjčuje a
vrací desetkrát tolik. Díky sudičkám – sv. Václavu (Hanuš
Bor), Janu Husovi (Viktor Dvořák) a J. A. Komenskému (Jiří
Hána) – se mu dokonce podaří studovat na Harvardu a získat
když ne diplom, tak alespoň univerzitní tričko.
O tom, jak velký privatizační sukces s oním tričkem u nás
udělal, netřeba dlouze hovořit, diváka však jistě zaujmou také
Viktorovy úspěchy kyperské a ázerbájdžánské, sugestivně
podmalovávané četnými tanci a zpěvy. Jen mu možná připadne
divné, že přes šestnáct miliard, které jsme Viktorkovi všichni
půjčili, nuzuje nyní ten slavný Čech na Bahamách a živ je jen
z maminčiny penze. Proč se však divit, když veškeré záhady a
tajemství našeho světa jasnozřivě odkrývá Petr, jedna
z nejkouzelnějších postav hry, ve svém volebním sloganu
pronášeném ústy Radima Kalvody čistou brněnštinou – „Za všecko
můžó komunisti! Wéwéwépravápravicetečkacézet!“
Bronislav Pražan, publicista
Foto Patrik Borecký a Alena Hrbková
|
