|
|
 Co
se stalo, když šel Marty na houby
Podle výčtu na obálce je Boletus arcanus, vydaný pražským
Argem, třináctým literárním textem Miloše Urbana (1967).
Symbolika čísel tu zřejmě zafungovala: recenze se na tenhle
třísetstránkový román snášejí zatím převážně negativní.
Právem?
Neřekl bych. Ta kniha svého čtenáře jen tak nepustí. Podobně
jako titulní magická houba, kterou jednoho dne najde v lesích
za Prahou jistý Gregor Marty, nepustí toho, kdo ji ochutná a
pozná její nevyzpytatelnou sílu.
Marty je rozvedený muž ve středních letech a pracuje jako
„nakladatelský redaktor“. To má čtenáře k pozornosti: Budeme
číst prózu s autobiografickou stopou, povypráví nám Miloš
Urban o sobě? V jedné linii příběhu, v té realistické,
sledující hrdinovy spisovatelské ambice, od nichž si slibuje
jistou úlevu od ataků krize středního věku, zřejmě ano.
V případě té druhé, fikční linie, která vzkypí v průběhu knihy
do fantastického obrazu společenského rozvratu a neodvratné
zkázy, nezbývá než doufat že nikoli.
S příběhem je to ostatně jako se jmenovanou houbou, kolem níž
se všechno točí: když ji Marty rozřízne na dvě poloviny, jedna
seschne, zmutuje v jakousi odpudivou hmotu, zatímco ta druhá
si drží překvapivou svěžest – jako by mládla. A hrdinovy cesty
dějem jsou od počátku také dvojí: po té první spěje vstříc
zprvu soukromým, později veřejným katastrofám, do nichž se
v souvislosti s tajemným hřibem připlete, po té druhé se vrací
do minulosti, aby odhalil „podhoubí“, z nějž vyrostla jeho
nová a nečekaná role – role nájemného „hledače“.
 Co
zjistí? Že houba, poprvé nalezená v roce černobylské havárie,
dává tomu, kdo ji požije, sílu realizovat svoje sny a touhy –
ty dobré i ty zlé. Zní to sice jako z Castanedy nebo v horším
případě z Coelha, ale Urban míří výš. Jeho próza aktualizuje
jak téma Čapkovy Věci Makropulos, tak jeho vlastní starší
texty. Zejména novelu Paměti poslance parlamentu (to když
houba nemilosrdně proroste do politiky, s níž hrdina nezná
slitování) a prvotinu Poslední tečka za Rukopisy, napsanou
v žánru mystifikace (to když z Urbanova textu vyžene šlahouny
další text, který se s tím původním v závěru funkčně spojí).
Je to vlastně román skrz naskrz postmoderní: navenek věrný
brakovým vzorcům, těm mysteriózním, detektivním i vystřiženým
z červené knihovny, vnitřně ovšem zručně komponovaný a velmi
dobře, sympaticky nervně napsaný. Takže když se próza v půli
zlomí a příběh se poněkud motivicky „zahustí“ na úkor dějového
spádu, když se z lovců drogy stanou její zajatci (a časem i
oběti), je to vlastně v řádu věcí. Houba má dvě tváře. A
stejně tak je má Boletus arcanus.
Příkladně janusovské je pak finále, kdy femme fatale vstane
z mrtvých a hrdina se potká se svým dvojníkem. Výstřely, které
padnou, zanechají scénu daleko jasnější než v závěru Urbanova
předchozího románu Lord Mord (2008). A zprávy pro čtenáře jsou
tu k nalezení samozřejmě dvě: „Nejlepší droga je ta, která
dovolí všechno – i se sebou šetřit.“ Možná to není nejlepší
autorova próza, jak naznačují dosavadní recenze, ale
nepřátelské symbolice čísla třináct vzdoruje tahle kniha se
ctí.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
|
