|
|
 O
štěstí postaveném na vratkých základech
Až omamná je vizuální krása přírodních scenerií zachycených v
rozmáchlé fresce Terrence Malicka Nebeské dny (v neděli
14. srpna ve 21.30 uvádí ČT2). Film z roku 1978 vstoupil mezi
klasická díla a kromobyčejné úcty se dočkal rovněž režisér,
jenž se vyznačuje dlouhými přestávkami ve své tvorbě (po
Nebeských dnech na celá dvě desetiletí opustil filmové
ateliéry), avšak každé jeho dílo, pokaždé zcela osobité a
odlišné od ostatních, na nichž se podílel, vzbuzuje mimořádnou
pozornost. Jeho nejnovější snímek Strom života, který zvítězil
na festivalu v Cannes, nedávno vstoupil i do českých kin.
Rozporným hrdinou Nebeských dní je mladík Bill (Richard Gere),
již nespokojený s ustavičnou dřinou v chicagských ocelárnách
připomínajících peklo na zemi – naskočí proto na nejbližší
nákladní vlak a společně se dvěma dívkami, družkou Abby
(Brooke Adamsová) a mladší sestrou Lindou (Linda Manzová),
odcestují na opačný konec Ameriky, do Texasu. Bohatým, údajně
těžce nemocným farmářem (Sam Shepard), jemuž se Abby líbí, se
dají najmout na sezónní práce, a Bill přítelkyni z ryze
zištných důvodů přesvědčí, aby se za muže provdala. Dědictví
by se přece hodilo...
Malick vypráví baladu, která ohmatává sociální kořeny,
frustraci bídou, výstižně ukazuje složité poměry vládnoucí ve
Spojených státech zhruba před sto lety, avšak příběh neuzavírá
pouze do tohoto rámce. Dokonce lze tvrdit, že celé dobové
zakotvení, tak mistrně zachycené Nestorem Almendrosem, vytváří
toliko kulisu. Malicka totiž více zajímá citové a duchovní
rozpoložení jeho rozporuplných, ale přitom až bolestně
blízkých hrdinů, poukazuje na duchovní primitivitu, na naivitu
i nespolehlivost sobeckých úmyslů, které se záhy vymknou z
ruky, také však na soucit a vděk.
Nebeské dny se neodvíjejí lineárně, ze všeho nejvíc se
dotýkají procesu rozvzpomínání. Billova malá sestřička se
stává jakýmsi souběžným vypravěčem, jejíma očima vídáme tříšť
událostí, jejichž obrazové zachycení se někdy může lišit od
dívčiných slov, která znějí jako vnitřní monolog, provázející
celý příběh.
Film nepojednává v první řadě o zločinu a trestu, jako spíše o
nadějích postavených na sypkém základu, a proto se záhy
rozpadnuvších. Upřednostňují těžko popsatelnou nostalgii,
perspektivu dávno odvátých časů, v nichž mravní kritéria jako
by zanikla, zůstaly jen prchavé útržky událostí, neboť úrodná
země jako by žila vlastním rytmem, nezávislá na zkázonosných
vášních těch, kteří ji obdělávají.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
