|
|
 Jiří
Vejvoda, publicista
Nová země, rozdělené rádio
Pátek 8. 7. 2011, 21 hodin středoevropského času. Ve
dvousettisícovém africkém městě Juba, kde právě odbila půlnoc,
zaznělo jednadvacet oslavných salv: „Jedná se o jediné
oficiálně povolené výstřely,“ upozornil na vlnách místního
rozhlasového vysílání SRS, Sudan Radio Service, ministr vnitra
Gier Chuang Aluang a důrazně dodal: „Jiná palba bude náležitě
potlačena.“ Není divu, že vláda zbrusu nové země, Jižního
Súdánu, měla zájem dokázat světu, že stošestadevadesátý stát
planety se po dekádách krveprolití rodí mírumilovně. A
apelovala v tomto smyslu na občany i prostřednictvím rozhlasu,
který toho dne rovněž prožíval svoji slavnostní premiéru.
Původně – jmenovitě od 30. července 2003, kdy se éterem
rozlehlo první vysílání složené z krátkých zpráv, místní hudby
a politických zdravic – totiž Sudan Radio Service působil jako
„nezávislé médium, sestávající z rozhlasových pořadů a
webových stránek“ na celém súdánském území. Jak obrovský byl
tento stát, donedávna největší v Africe, dokládá skutečnost,
že jeho zbrusu nová jižní odnož, Jižní Súdán, je větší než
území celého Pyrenejského poloostrova. Společné vysílání,
které založila a dodnes s podporou amerických grantů financuje
nevládní agentura Centrum vzdělávacího rozvoje, zajišťovaly
tři redakční týmy: jeden v súdánské metropoli Chartúmu, druhý
– kupodivu – v keňském Nairobi a třetí právě v jihosúdánské
Jubě. Toto rozhlasové studio se nyní osamostatnilo.
Může nám to vše připadat odtažitě vzdálené, pokud jsme už
zapomněli, jak zanikal Československý rozhlas a rozdělením
všech jeho zdrojů, od vysílačů přes techniku po lidský
potenciál, se vytvořily dva nové, národní. Netřeba ovšem
dodávat, že v srdci Afriky se vše odehrává v naprosto
odlišných, „neveřejnoprávních“ souvislostech.
„Máme takový potenciál ropy, že je z toho sever Súdánu
nervózní,“ přiložil polínko pod oheň sousedských sporů ve
zprávách SRS další člen novopečené vlády Antony Lino Makana.
„Hrnou se k nám těžařské společnosti, přitahuje je naše černé
zlato...“ Předčasnou pýchu tlumil v jiné relaci profesor
Jubské univerzity Alfred Sebit Lokuji: „Jen jednou za
posledních šest let jsme byli potravinově soběstační a to je
varující!“
Vše je zde zároveň ve varu i v plenkách, rozhlas nevyjímaje. |
