|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Filipika proti misomusům
Během tří dnů v únoru roku 1567 napsal biskup Jednoty bratrské
Jan Blahoslav svou vzrušenou a vášnivou polemiku proti
nepřátelům vzdělanosti mezi členy Jednoty, kteří žádali, aby
se zřekla pěstování věd a umění, „mrtvé pohanské učenosti
knižní a světáckého umění, jež odvádí od Boha, činíc lidstvo
nadutým, zpupným a hříšným“, a vrátila se na pravou cestu
prosťačků božích, jež chudoba ducha a čisté srdce přibližuje
ke království nebeskému. Jen málo dělilo tehdy bratrské
misomusy od toho prohlásit vědu, umění a literaturu za dílo
ďáblovo. Jan Blahoslav se ale ďábla nebál, největší nebezpečí
– už tehdy – viděl „v demagogických, nevzdělaných egoistech,
kteří, lichotíce temným a nízkým pudům mas, ze sobeckých
příčin umění a vědu zatracují“ a z členů Jednoty „by špalků
udělati chtěli“. Blahoslav věděl, že jde o mnoho, protože
vzdělání dělá lidi schopné čelit protivenství, které Jednota
stále znovu zažívala, nevzdělanost naproti tomu vede
k pasivitě a lhostejnosti.
Blahoslav se se svým postojem prosadil a stopa, kterou po sobě
Jednota v české kultuře zanechala, mu dává víc než za pravdu.
Stačí si jen připomenout jeho překlad Nového zákona, Kralickou
bibli, tento thesaurus českého jazyka, a jméno Jan Amos
Komenský.
S Blahoslavovou filipikou ovšem misomusové nevymřeli. Ti
dnešní sedí v české vládě a parlamentu a neohánějí se hněvem
božím, ale argumenty ekonomickými. Ze všeho nejlíp by podle
jejich mínění bylo, aby kulturní politiku řídila neviditelná
ruka trhu, která se u nás bohužel převážně zviditelňuje
v korupci. „Ale Jan Blahoslav a Komenský neměli také žádné
státní dotace, a jaké dílo vytvořili,“ slyším je už volat.
Mnozí naši veřejní činitelé totiž vycházejí z toho, že podpora
kultury a umění je komunistický výmysl, který je třeba
odstranit. Nevědí, že mladé umělce a kulturní tvorbu
podporovalo už staré Rakousku. I mladý Antonín Dvořák obdržel
například státní podporu, jak se dnes říká – dotaci.
Nejnovějším činem našich misomusů je úmysl plánovanou
jednotnou sazbu z přidané hodnoty ve výši 17,5 % uvalit i na
knihy místo dosavadních 10 %. Česká republika by se tak
zařadila vedle Bulharska, Albánie a Ukrajiny s 20 % a Dánska s
25 % mezi evropské země s nejvyšším zdaněním knih. Dánsko
ovšem velkorysou podporou knižního trhu tuto daň vyrovnává.
Již dosavadní česká daň ve výši 10 % je ovšem v evropském
měřítku značně vysoká. Anglie, Irsko, Chorvatsko a Norsko
například nezdaňují knihy přidanou hodnotou vůbec, Švýcarsko
2,5 %, Lucembursko 3 %, Polsko, Maďarsko a Francie 5 %,
Německo 7 %. Tyto země si totiž na rozdíl od českých politiků
uvědomují, že kniha je zbožím i kulturním statkem zároveň, a
je třeba ji chránit. Evropským měřítkům odpovídající by tedy
byla původní pětiprocentní daň, která platila do roku 2008. Od
tohoto data se počet titulů snížil z osmnácti na sedmnáct
tisíc. Zvýšením daně o 7 % by produkce knih podle výpočtů
Svazu knihkupců a nakladatelů klesla o třetinu, stála dva
tisíce pracovních míst a vedla k likvidaci řady malých
nakladatelství. Zvlášť těžce by byla postižena vědecká a
odborná literatura, tedy vzdělání budoucích generací. Svou
cenou by kromě toho kniha v mnoha rodinách už neobstála
v konkurenci jiných produktů. Oč tu ovšem v podstatě jde, je
postoj dnešní politiky ke kultuře jako zbytkovému zboží a ne
národnímu bohatství a součásti národní identity. Poslední
informace sice naznačují, že DPH snad – po protestech –
zůstane na dnešní výši, misomusové si ovšem pokoj nedají: Po
návrhu ministra financí snížit v novém rozpočtu náklady na
školství o devět miliard korun, zbývá už snad jen zrušit
povinnou školní docházku. Ti schopní se i tak číst naučí a o
víc misomusům nejde. |
