|
|
 Islandská
voda
„Co si dáte k pití?“ ptá se číšník během večeře v hotelu
Fosshotel v městečku Hella, které se vyslovuje Hetla, na
jižním Islandu.
Neobjednám si nic, jen si dolévám ze džbánku, který stojí
přede mnou, vodu s ledem a povídám:
„Islandská voda je ta nejlepší voda na světě.“
Usměje se a přejde k mým sousedům. Dají si pivo a pak se
dlouze baví o tom, jak se to nedá pít. Češi...
Když jsem před lety poprvé připlul na tento ostrov, objevila
se u nás novinka – balená voda v PET lahvích. Připadali jsme
si tehdy skutečně civilizovaní, jak jsme se osvobodili z
diktatury centrálně dodávané vody z potrubí, a v důvěře v
„dobré vody“ všeho druhu jsme si připíjeli na vyšším
civilizačním stupni. Proto jsem také tehdy s jistou dávkou
povýšenosti položil v islandské samoobsluze prodavačce
zdrcující otázku:
„Vy tu opravdu nemáte balenou vodu bez bublinek?“
S jemnou omluvou mi sametově odpověděla:
„Ne, víte, my ji máme ve vodovodu.“
Pochopil jsem, koupil si perlivou a vždycky pak kdekoli na
ostrově načerpal tu jejich lahůdku. Dodneška se za tu svou
nadutost v samoobsluze stydím a omlouvám to jen drsnými
zkušenostmi s totalitními vodárnami.
Dnes, v naší totalitě plastové, jsme se vrátili k pití vody z
kohoutku i doma, protože také v Přední Kopanině teče voda,
kterou je možné bez problémů konzumovat; předtím, na
Hradčanech, to vážně pít nešlo... Teď si ovšem budu téměř celý
měsíc jiskřivou vodu protaženou lávovými poli dennodenně
vychutnávat na Islandu, kde provádím turisty, a to navzdory
přijatelnému kursu české a islandské koruny a široké nabídce
nápojů všeho druhu.
Islanďané jsou v konzumaci potravin jiní než ostatní
Skandinávci. Jak si tak žijí na území, kde se od sebe
průměrnou rychlostí dva centimetry za rok oddalují dva
kontinenty – Evropa a Amerika, představují dobré i horší
vlastnosti obou těchto kultur. V posledních desetiletích stále
více vytěsňují tradiční potraviny (ryby, skopové, mléko a
samozřejmě i vodu) a nahrazují je lahůdkami hamburgrovitého
typu, vanami popcornu a litry slazených patoků všeho druhu. V
průměru vypijí půl litru coly denně. Podle letmých propočtů
zaplatí ti, kteří jí vypijí litr a víc za den – a takových
náruživců je opravdu dost –, třeba i sto tisíc islandských
korun ročně; u nás jeden slušný měsíční plat... I řidič našeho
autobusu, jinak celkem konzervativní pán, je v pití skutečně
nekompromisní modernista. Když si z ledničky pod palubní
deskou vytahoval už třetí lahev s etiketou Coca-Cola, zeptala
se má kolegyně Soňa:
„Piješ ty někdy něco jiného než colu?“
„Ale jo,“ odpověděl, „občas si dám pepsi.“
Kupodivu jsou ostrované dnes v průměru také mnohem obéznější
než například Češi, a to my také nejsme žádní podvyživení
chudinkové, stačí se rozhlédnout...
Jsem také obézní. Bůh ví, jak se mi to stalo, ale z piva to
nebude. Islandskou vodu z vodovodu hodlám popíjet letos ještě
tři týdny. A číšník, kterého pokaždé tak trochu zklamu tím, že
mu neudělám kšeft, se nad tou vysvětlující větou „Islandská
voda je ta nejlepší voda na světě“ rozhodně nepozastaví. Je to
totiž pravda, žádná výmluva.
Ví to on, vím to já – a teď už to víte i vy.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
