|
|
 Ponorná
řeka vyplavila nového Mertu
Vladimír Merta patřil v sedmdesátých a osmdesátých
letech k nejpřesvědčivějším i nejuctívanějším z písničkářů, po
změně režimu ho ale postihlo to, co většinu ostatních folkařů
– přišel o podstatnou část publika. Zatímco jeho pilnější
kolegové opatrně črtali základy nových písniček a lepší časy
vyhlíželi ve studiích, kde zvěčňovali to, co fanoušci dosud
jen přetáčeli z kazety na kazetu, Merta jako by rezignoval. S
málokterým z ostatních folkových zpěváků srovnatelný potenciál
starších písní rozmělňoval v edičně nedbalých koncertních
výběrech a pro to, aby posluchačům nabídl svěží, „oprášenou
tvář“, neudělal mnoho.
Péče vydavatelství Galén naštěstí způsobila, že se o Mertovi
zase začalo mluvit. V krátké době po sobě, v letech 2009 a
2010, vyšly pečlivé reedice jeho „náhodného“ pařížského debutu
Ballades de Prague z roku 1969 a o dvacet let staršího
legendárního záznamu koncertů v Malostranské Besedě – tedy
Merta jiskřivý i ve svém vrcholném období. Příznivý ohlas byl
jistě impulsem pro letošní počin, který je v Mertově
diskografii zcela převratný: písničkář se po více než třiceti
letech odhodlal ke studiové práci a s výpomocí Mišíkovy kapely
ETC... natočil zbrusu nové album Ponorná řeka.
Návrat do časů skupiny Dobrá úroda, která v druhé polovině
osmdesátých let poněkud rozostřila Mertův obraz samorostlého
lyrického barda, se ale až na výjimky neodehrává v přímočarém
rockovém aranžmá. Oproti posledním nahrávkám souputníka Vlasty
Třešňáka a jeho ryze bigbítového Bandu, je doprovod Mertovy
novinky spíš bluesový než rockerský. Písním ale kapelový zvuk
jednoznačně prospívá a přetváří je v materiál pro daleko širší
posluchačské spektrum, než jsme u Merty zvyklí.
To ale vůbec neznamená, že by Ponorná řeka přitakávala
mainstreamu. Brání tomu už sestava písní z různých etap
písničkářova směřování, ale až na pár odlehčených „mertovin“
tematicky neobyčejně silných. Že se mezi nimi slušně vyjímají
i Vzdálené výstřely, protikomunistická rozbuška, která v létě
1989 explodovala na festivalu ve Svojšicích, je tak trochu
ironie doby...
Milan Šefl |
