 Ramón
Vargas,
pěvec
Když se vysloví tři jména – Enrico Caruso, Luciano Pavarotti,
Plácido Domingo –, jak zareagujete? Považujete je za legendy?
Ano, rozhodně. Naprosto. A proti tomu nikdo nemůže nic mít.
Caruso přišel s úplně novým způsobem zpívání, doslova bych
řekl, že vynalezl moderní zpěv. Zcela transformoval pěvecké
umění své doby. A měl štěstí, že žil v době, která přišla se
záznamem zvuku, s fonografem. Byl to on, kdo natáčel první
desky. A prodal jich miliony, což bylo v jeho době něco
neuvěřitelného. Pavarotti, ten také vytvořil něco nového –
systém hvězd. A jeho generace, do které počítám i Dominga a
Carrerase, měla také štěstí: příchod kompaktních desek.
Nahrávací společnosti chtěly na nový druh nosiče natáčet
všechno nově – novým systémem, s novými zpěváky. Rozhodně
nechtěly žádný remastering. Ve srovnání s dnešní dobou to bylo
zlaté období. Už skončilo, dnes nic takové není.
A co vaše generace?
Ta to neměla a nemá vůbec lehké. Jsme těmi uprostřed – mezi
„třemi tenory“ a těmi novými. Dobrých patnáct let si lidé
všímali jen tří tenoristů. Nebyl žádný jiný zpěvák – ne jen
tenorista, ale nikdo jiný z pěvců –, který by s nimi mohl
tehdy soupeřit ve slávě nebo v čemkoli dalším. Až s odstupem
se zjistilo, že tu zdaleka nebyli jen oni tři, jak se dlouho
lidem zdálo.
S úmrtím Pavarottiho se tato etapa definitivně uzavřela?
Ano, i když Luciano odešel až příliš brzy… Ukázalo se, že je
potřeba stvořit nové hvězdy. Pouze hvězdy. Já se ovšem
domnívám, že nejdřív je potřeba být zpěvákem, potom případně
hvězdou. Dnes je to ale naopak…
Měla tedy vaše generace tak trochu smůlu?
Hlavně jsme museli a musíme vyvíjet větší úsilí. Není nás
mnoho. Pokud jsme přežili, pak jen díky vlastním schopnostem,
prostřednictvím vlastního snažení.
Vnímáte mimochodem současnou dobu jako krizi?
Krize určitě je, a není to jen věc finančního světa. Nejsou
peníze, ale současně nastává audiovizuální revoluce a je
potřeba prodávat… V uvažování o umění musí podle mého názoru
nejdůležitější věcí zůstávat kvalita.
A jak vaše generace hledí na vizualizaci pěveckého umění, na
nová média, záznamy na DVD a přenosy do kin?
Jde o posledních pět let. Je pravda, že sály jsou plné, že
přichází hodně lidí. Nese to sebou však jednu věc – divadla
hledají interprety, kteří těmto požadavkům vyhoví, kteří budou
dobře reprezentovat. Důraz se tak klade na fyzickou stránku
osobnosti, na vzhled. Podle mého je ale opera především zpěv.
Takže pro operu podle mého právě pro tato očekávání nastává
docela těžká doba, protože bude obtížné najít rovnováhu.
Ztratil jste někdy hlas?
Ale jistě. Když je člověk nemocen, potřebuje hlas velkou péči.
I za normálního provozu. Třeba mi přátelé říkají – pojď s námi
na večeři. A já odpovídám, že nemohu, že mám představení. Ale
vždy ho máš až zítra, diví se… Neumějí si představit, jak je
to složité, jak je hlas zranitelný.
Musíte žít tak trochu jako řeholník.
Naneštěstí můj hudební nástroj je tady, v krku. Ano, mám o něj
starost. Rád trávím čas v příjemné společnosti, ale občas
prostě nemohu! Musím brát ohled na svůj hlas. Ostatně, když
jsem pak na scéně, přátelé, kteří se na mě dívají, mi
nepomůžou. Jsem tam sám – a předem s tím musím počítat.
Dáte nahlédnout do způsobu, jakým studujete role? Jde zpěv
a herectví ruku v ruce?
Když přicházím na jevištní zkoušky, samozřejmě už musím roli
znát. Její příprava, to je dlouhá záležitost. Čtu si příběh,
čtu si celou partituru, každou roli, každé téma. Když mám
nějaké pochybnosti o tom, co zpívám, o překladu, řeším je.
Myslím, že italsky umím docela dobře, ale mohou se vyskytnout
třeba nějaká stará slova, která už se dnes v moderním jazyce
nepoužívají. Až když tohle všechno obsáhnu, začínám roli
studovat pěvecky.
A kdy uvažujete o tom, jak roli hrát?
Hlavní myšlenky jsou samozřejmě jasné od počátku. Ale detailní
herecké pojetí role přichází později. I v souvislosti s tím,
jaké představy přinese režisér. Někdy jsou dost neobvyklé,
moderní, ale výsledek bývá zajímavý. Někdy ovšem ne, když se
režisérovy představy příliš míjejí s textem…
Jak mimochodem přežíváte evropské zimy?
Když je opravdu zima, tak mi to vadí a jsem z toho i nemocen.
Ale vedro, i když pocházím z Mexika, zas až tak moc nemiluji.
Jsem z metropole Mexico City – a nezapomeňte, že leží 2300
metrů nad mořem, tedy velmi vysoko. Za dne můžeme mít i třicet
stupňů, ale v noci je tam velmi čerstvo. A to je docela
příjemné. Horko v Evropě – v Římě, ve Florencii, ale i ve
Vídni – dovede být naopak pěkně nepříjemné. Anebo v New Yorku!
Tam jsou někdy příšerná vedra. Ve Vídni dokáže být v zimě
pěkně chladno, ale město je dobře organizováno a vše funguje.
Nejsem si jist, jestli v evropském podnebí vydržím celý život,
ale zatím to jde. Zimu v Moskvě nebo na Sibiři si raději
nepředstavuji…
Vracíte se často do Mexika?
Nejméně jednou či dvakrát do roka.
Navštívit rodinu, nebo také zpívat?
Mnohokrát už to bylo spojeno i s vystoupeními.
Stojí o vás tamní organizátoři?
Mexiko má teď dost problémů s penězi, s kulturou. Nezdá se mi,
že rozhodující lidé by se příliš zajímali o operu, i když náš
přínos opeře není malý.
Mexičanem je například Rolando Villazón…
…a objevuje se řada dalších jmen. Zaznamenali jsme například
čerstvé debuty mých krajanů v La Scale, a nejen tenoristů.
Jak je to s mexickými vlivy u Plácida Dominga?
Narodil se ve Španělsku španělským rodičům, ale vyrostl
v Mexiku, prožil tam rozhodující léta, kdy člověk nachází svou
osobitost. A jeho žena je Mexičanka. Plácido podle mne cítí,
že náleží oběma zemím.
A vy? Máte ve Vídni hodně krajanů?
Jsou tam, docela dost jich je teď i mezi studenty hudby. Máme
úzké kontakty. Já jsem ještě mexičtější než tequila! Naprosto
se cítím být Mexičanem! I když jsem se zamiloval do Rakouska,
i když tam zažívám pěkné věci a mám tam přátele, patřím své
rodné zemi.
Petr Veber, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto MHF Český Krumlov
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 9. srpna. |
