|
|
Kdo jednou viděl divoké koně...
„Já viděl divoké koně, běželi soumrakem…“ kdo by neznal píseň
Jarka Nohavici, „… běželi, běželi, bez uzdy a sedla, krajinou
řek a hor, sper to čert, jaká touha je to vedla za obzor…“
Když Nohavica tuto píseň skládal, musel určitě před očima
vidět převaláky, tedy koně Převalského, poslední druh divokých
koní. Divocí koně ovšem neuhranuli jen populárního písničkáře,
ale i ředitele pražské zoo Miroslava Bobka. A sper to čert,
jaká touha vedla jeho, když se rozhodl, že je z České Sibiře
doveze do volné přírody, do Mongolska.
Třetí prosinec 2010. Dobřejov, Česká Sibiř, aklimatizační
stanice koní Převalského, odloučené pracoviště pražské
zoologické zahrady. Miroslav Bobek, od ledna téhož roku
ředitel Zoo Praha, vyjíždí na rutinní služební cestu. „Zrovna
napadl čerstvý sníh a já před sebou najednou uviděl koně,
nádherně osrstěné, úplně jiné než ty, kteří jsou v Praze. Stál
jsem před nimi, kolem lidé, co se o ně starají, a já
poslouchal vyprávění o tom, jak koně už léta čekají na
transport do Mongolska, jak se tady v Dobřejově nemnoží,
protože není, kam je dát… Samé smutné věci. A v tu chvíli mě
to napadlo.“ Nápad Miroslava Bobka měl hrubým odhadem hodnotu
minimálně čtyři sta tisíc korun. Za kus. Počítáno z hlediska
zkušenosti s dřívějšími velkými zahraničními transporty koní
do Mongolska. Poslední kalkulace z roku 2007 už byla dokonce
čtyřicet tisíc dolarů za jednoho koně. Jak to tedy udělat?
 Země
řek a hor
Mongolsko je zemí nekonečného prostoru a vysokého nebe,
s minimálním osídlením. Co vás hlavně ohromí, jsou neskutečně
rozsáhlé plochy, vzdálené horizonty, mimořádně dobrá
viditelnost a vysoká obloha,“ vypráví Miroslav Bobek. Ideální
krajina pro všechny, co se jim divokost ukrývá v srdci.
Ideální krajina pro koně Převalského. Proháněli se tu nerušeně
tisíce let. Věděli o nich jen místní kočovníci. Postupující
lov a konkurence početných stád domácích zvířat však jejich
stavy stále více snižovaly. Několikrát je zahlédl i Nikolaj
Prževalskij, významný ruský cestovatel, a podařilo se mu
získat kůži uloveného zvířete. V roce 1881 zjistil ruský vědec
Poljakov k velkému překvapení, že se jedná o vědě dosud
neznámého divokého koně a pojmenoval ho, jak jinak, po jeho
objeviteli – kůň Převalského.
V Praze
Do Evropy se první živí koně Převalského dostali na přelomu
19. a 20. století. Do Československa je začátkem dvacátých let
minulého století přivezl František Bílek, profesor
zootechniky, genetik světového formátu. Jím dovezení převaláci
se stali základem pražského chovu, který se po druhé světové
válce stal spolu s chovem v Mnichově základem pro záchranu
koně Převalského. Ten byl tou dobou již na pokraji vyhubení.
V roce 1959 se právě v Praze sešla mezinárodní konference
s jediným cílem: začít koordinovaně spolupracovat na záchraně
koně Převalského, zachovat tento živočišný druh alespoň
v lidské péči. Bylo totiž zřejmé, že v přírodě již nemá šanci
přežít. Poslední divocí koně byli v Mongolsku spatřeni
v letech 1968–1969.
V době prvotních příprav konference došlo k výměně ředitelů
Zoo Praha. Do důchodu odešel Cyril Purkyně (mezi jeho předky
patřil i slavný přírodovědec Jan Evangelista), který se o koně
Převalského mimořádně zajímal. Jednání mezinárodního sympozia
v září 1959 už řídil Zdeněk Veselovský, jemuž se o několik let
později podařil vskutku husarský kousek. „Všichni dnes žijící
koně Převalského jsou potomky třinácti zvířat. Dvanáct jich
bylo dovezeno do různých zemí Evropy a USA na přelomu 19. a
20. století a třináctého, klisnu Altaj, odchytili Mongolové
v roce 1946 v přírodě. V roce 1956 ji pak u příležitosti
návštěvy maršála Vorošilova darovali Rusům. Klisna Altaj se
dostala do chovné stanice Askania Nova, kde ji překřtili na
Orlicu III. Měla pouze tři čistokrevné potomky. A právě
jednoho z nich, nádherného hřebce Barse, se Veselovskému
podařilo získat v roce 1965 pro pražskou zoo. Přišel k nám
jedinečný hřebec, geneticky mimořádně významný,“ vysvětluje
Miroslav Bobek.
Není proto divu, že Mezinárodní plemenná kniha koně
Převalského se vede právě tady. Tedy konkrétně ji spravuje
Evžen Kůs. Založila ji v padesátých letech význačná německá
zooložka Erna Mohrová a jejím dalším vedením byla v roce 1959
pověřena Zoo Praha. Plemenná kniha je soupis všech koní, kteří
se kdy od roku 1899 dostali do zoologických zahrad, s uvedením
veškerých příbuzenských vazeb. V současné době je v ní zapsáno
přes 5700 koní Převalského. „Plemenná kniha je pro chov
důležitou pomůckou. Na jejím základě lze formulovat chovná
doporučení, pořídit si výpisy rodokmenů a podobně. Je to
opravdu zásadní materiál, pro záchranu druhu klíčový,“ říká
Miroslav Bobek.
 Chvála
bláznovství
Domovem koní Převalského jsou stepi na území Mongolska a Číny.
A právě sem se koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let
minulého století začali převaláci znovu vracet, když byly
zahájeny první reintrodukční programy. Do Mongolska začaly
směřovat mezinárodní transporty, díky nimž se koně Převalského
vrátili do oblastí Tachin Tal a Hustain Nuruu. „Tehdy Praha
začala přicházet o své někdejší postavení. Iniciativu převzali
Němci, Švýcaři, Holanďané. U nás chyběly prostředky a patrně i
zájem vedení zoo. Třebaže většina koní v Mongolsku má pražskou
krev, za dvacet let se tam z Prahy dostali pouze čtyři koně.
Poslední mezinárodní transport byl realizován v roce 2005, pak
ustaly. Přitom je potřeba koně do Mongolska dopravovat
průběžně, jednak jich v krutých zimách řada uhyne, jednak je
stále potřeba nová krev,“ říká Miroslav Bobek.
A tím jsme zpět u 3. prosince 2010. V Dobřejově na České
Sibiři.
Čtyři sta tisíc korun za přepravu jednoho koně není vskutku
málo peněz. Ale nejde jen o peníze. To, co bylo možné ještě
před pár lety, přestalo fungovat. Dříve se létalo do
Ulánbátaru, tam se koně naložili do antonovů, tedy do známých
„Andul“, které bez problémů přistály v Tachin Talu. Jenže
Anduly byly vyřazeny z provozu. „Začalo být jasné, že koně lze
do Mongolska dopravit jen nějakým speciálem,“ líčí peripetie
převozu Miroslav Bobek. I prvotní rozpočet se jevil speciální.
Něco mezi čtyřmi až čtyřiceti miliony korun.
Bez lidí, které přízemní pragmatici označí za „trochu
praštěné“, by se ale spousta věcí nerealizovala. Nádherné na
jejich jednání je to, s jakou radostí se pouštějí do zdánlivě
předem ztracené bitvy. Ještě nádhernější je sledovat, že
v takové nerovné potyčce nakonec vítězí. Jako Miroslav Bobek a
přibližně osmdesát lidí, bez nichž by… Však víte co.
Nastupuje armáda
Stále bez jistot, obrátil se Miroslav Bobek na velitele
kbelské základny dopravního letectva plukovníka Vávru. „V
prvních minutách se na mě pan plukovník díval velmi
nedůvěřivě, ale pak jsme naprosto racionálně začali probírat,
jestli je možné náš záměr uskutečnit. A hned druhý den mi
mailem přišla první verze letového plánu i náčrt umístění
přepravních boxů pro koně v letounu CASA,“ vzpomíná Miroslav
Bobek.
Zdánlivě neuskutečnitelný záměr najednou začínal dostávat
pevnější kontury, ostřeji se ale rýsovaly i potíže, které se
transportu stavěly do cesty. „Bylo jich nekonečně!“ vzdechne
ještě dnes Miroslav Bobek, „domluvit se na mezinárodní úrovni
s koordinátorem chovu, domluvit se s Francouzi, kteří vedou
projekt v Khomiin Talu, zajistit veškerá vyšetření a dokumenty
nezbytné k transportu koní, sehnat peníze atd. atd. Nedovedete
si to představit.“ Nedovedeme.
Nakonec bylo dohodnuto vše. Jenže týden před odletem… „Týden
před odletem jsme se dozvěděli, že musíme letět přes
Ulánbátar, což by nebylo možné zvládnout. Hrozilo, že budeme
muset projekt zrušit,“ vzpomíná, dnes už naštěstí s úsměvem,
Miroslav Bobek. „Všichni se ale neuvěřitelně mobilizovali. Náš
velvyslanec v Mongolsku volal tamnímu premiérovi, náš náčelník
generálního štábu zase svému mongolskému protějšku a
představte si, do večera se vše vyřešilo, ovšem s tím, že do
Prahy musí přiletět mongolský navigátor.“ Navigátor skutečně
přiletěl, mluvil pouze mongolsky a rusky, ale i tato
„drobnost“ se nakonec vyřešila a koně se mohli začít
připravovat na transport. Čtyři koně, kombinace krátkodobých a
dlouhodobých sedativ a deset silných chlapů. Speciální
přepravní bedny, náklaďák – a rychle na letiště ve Kbelích.
 Jak
se převážejí koně
Komplikovaně. Ne, ještě komplikovaněji. Před nimi pět a půl
tisíce kilometrů, vzdušnou čarou pochopitelně, a dvě
mezipřistání. „Všichni jsme si kladli jedinou otázku, jak koně
let snesou,“ vypráví Miroslav Bobek, „Přestože jim náš
veterinář připravil výborný koktejl sedativ, na začátku letu
kopali – což nebylo nic vážného, ale v prostoru letadla to
znělo docela děsivě. Situace se však vyostřila při
mezipřistání v Kazani, kde se vyměnila posádka a ruská strana
oddalovala vydání povolení k odletu. Pro tamní úředníky bylo
zjevně komplikované pochopit, že ve vojenském letadle máme
koně, podivně vyhlížející, protože unavené civily, a navíc
mongolského navigátora.“ Motory utichly a v letadle stoupala
teplota. Nervozita, která během dohadování u dveří letadla
stále rostla, se přenesla zejména na klisnu Limu. Ta byla
nejblíž a v jednu chvíli začala kolabovat. Zásah veterináře a
anděla strážného naštěstí Limě zachránil život.
Ani po přistání neklapalo všechno bez problémů. Rozpálená
letištní plocha a opět byrokracie. „Nakonec jsme to ale
ustáli. Koně i my,“ říká, teď už opravdu úlevně, Miroslav
Bobek.
Koně jsou tedy ve své pravlasti, ještě pár týdnů se budou
aklimatizovat a pak... Snad všechno dobře dopadne. Miroslav
Bobek je velký optimista a na podzim se chystá do Mongolska –
nejen na inspekční cestu, ale také kvůli dalším projektům Zoo
Praha v této krásné asijské zemi. Protože kdo jednou viděl
divoké koně, jak běží soumrakem...
Šárka Vieweghová
Foto Miroslav Bobek, archiv Zoo Praha a Jana Ptačinská
Jirátová |
