|
|
 Osamělci
se mohou družit i na dálku
Po nedávno uvedeném Valčíku s Bašírem také australský snímek
Mary a Max (16. 9., ČT2, 22.05) dokazuje, že animovaná
tvorba může zpracovávat náročnější témata, určená spíše
dospělým. Ač titulní hrdinkou je tu australská dívenka Mary,
její dopisování se vzdáleným americkým podivínem Maxem
přesahuje jednoduchá klišé, dotýká se potřeby každého člověka
mít někoho blízkého, aby se necítil osaměle. Protože právě
osamělost, ať již povstává uprostřed nefunkční rodiny a
nepřátelského školního prostředí (u Mary) nebo vzniká v
důsledku psychického onemocnění (u Maxe), vystupuje jako
traumatizující prvek.
Režisér Adam Elliot se souběžně věnuje oběma protagonistům,
odděleným oceánem, o jednotlivých postavách průběžně znějí
komentáře, které přibližují jejich rozpoložení i skutky. Slova
jsou to často ironická, odkazující ke zprofanovaným
zvyklostem, ale pokaždé vlídná – připomeňme třeba škádlivou
zmínku o tom, že Max docházel do kroužku „anonymních žroutů“.
Důležitou součástí vyprávění jsou též obsáhlé citace z
vyměňovaných dopisů, přibližující stav pisatelovy mysli.
Korespondence trvala celá desetiletí, provázena různými
výkyvy, zejména dívčiny zápisky se zvolna přesouvají od ryze
dětských zvídavostí až k rozboru choroby, neboť Mary kvůli
svému příteli vystudovala příslušnou vysokou školu, aby mu
mohla pomoci. Netušila však, že narazí na rozhodný Maxův
odpor. Dlouho pak trvá, než se Mary – poprvé v životě –
odhodlá vypravit se za ním do New Yorku, aby si osobně
vysvětlili veškerá nedorozumění a spory.
Oceníme vtipné, a přitom nenápadné gagy nahlížené jakoby očima
těch, jichž se dotýkají. Ve zkratce a s nadsázkou postihují
kořeny potíží, které oba protagonisty sužují – ať jde o
Maryinu matku ustavičně si usrkávající z lahve (se slovy, že
krapet alkoholu je vlastně lék) nebo Maxe, neschopného
porozumět, co lidé sdělují svým výrazem tváře, svými gesty,
nonverbálním vyjadřováním. Společným jmenovatelem se pak stává
téma míjení: když se člověk míjí s očekáváním, ať již svým
nebo ostatních, zůstává zmatený a bezradný, ještě více se
stahuje do ulity svého osamění.
Výtvarné pojetí příběhu se opírá o vzhledovou ošklivost
postaviček, které však právě proto vzbuzují dojetí, zřetelná
je pochmurnost jednotlivých prostředí, i barevně zúžených do
zahnědlého či šedavého spektra. Důležité je, že režisér
nestaví na odiv jakkoli bezvadnou animaci, ta je vlastně
druhořadá, protože slouží příběhu, umocňuje jeho vyznění.
Právem od tohoto filmu očekávejme, že nás osloví, ba dojme.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
