|
|
 Krvavé
stíny zářivé budoucnosti
Pohled naší společnosti na éru „budování socialismu“ nebude
asi nikdy jednoznačný a nejspíš se bude proměňovat podobně,
jako se v čase mění i vůči jiným úsekům českých dějin. Pohled
šestatřicetiletého dramatika Miroslava Bambuška, jehož
novou hru Česká válka uvedlo v závěru sezony Divadlo Na
zábradlí, ovšem jednoznačný je. Věnoval ji – jak výslovným
sdělením na titulní stránce programu, tak paletou svých postav
– „hrdinům třetího odboje“. Inspirací mu byly vzájemně
nesouvisející osudy několika skutečných osob (v programu jsou
stručně zachyceny), z nichž spletl souvislý příběh začínající
těsně po druhé světové válce.
Ze západní fronty se vrací do rodné vesnice Josef (Jiří
Ornest) za svým synem Radkem (Ladislav Hampl). Ten zde žije
jen se svou babičkou (Zdena Hadrbolcová), protože matka byla
zastřelena při heidrychiádě. Domů se vrací i Josefův bratr
Ferdinand (Igor Chmela), který se v německém lágru stal
komunistou. Rozmíšky mezi bratry sílí kvůli kolektivizaci
vesnice i místnímu faráři (Leoš Noha), jenž se vzepřel
komunistickým direktivám. Ve chvíli, kdy chce StB faráře
zatknout, vesničané se vzbouří. Jejich vzpoura je násilím
potlačena a Josef odchází do ilegality, kam za ním odejde i
jeho syn…
Předností příběhu je jeho strohá dramatičnost, která se
nevyhýbá ani drastickým scénám. Ty ale nejsou samoúčelné, jak
tomu začasté v současném divadle bývá, ale ukazují praktiky
komunistické moci, v mnohém navazující na praktiky nacistů.
Černobílé vidění autora hry zmírňuje výborná režie Davida
Czesanyho, který dokázal prostřednictvím jevištních metafor i
vedením herců učinit z textu, pohybujícího se na hraně
ideologického morytátu, plnokrevné drama s věrohodnými
postavami. K nejzajímavějším patří vesnický outsider Varhaník,
z jehož přerodu z měkkýšovitého chudinky v komunistického
aparátčíka učinil Miloslav Mejzlík zajímavou studii o
manipulátorství s bližními i vlastní duší. Nejplakátovější
postavou je naopak žena XY, jež z forbíny vykřikuje radostná
hesla o světlé budoucnosti. I když Magdaleně Sidonové nelze
tuto zapálenou svazačku závidět, je dobře, že se taková
postava na scéně objevuje. Je to totiž postava věčná,
objevující se v každé éře. Dnes by jásala nad skvělou
budoucností neoliberalistického kapitalismu.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Jan Dvořák |
