|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Hlavně mít svůj klid
Začíná to málem jako starosvětská letní idyla, hotové Rozmarné
léto: strážmistr Kracke a nadstrážmistr Knopp se s chutí
rozvalují na nafukovacích lehátkách uprostřed krásného jezera
a užívají si klidu, samoty a nečinnosti. Na tom by nebylo nic
zvláštního, nebýt toho, že toto absolutní nicnedělání (a
každodenní přísun lahůdek) je odměnou za jejich mlčení v
případu vraždy starostovy ženy. A když starosta přijde s
nápadem udělat z „jejich“ klidného jezera centrum turistiky,
vymyslí cynický plán, v jehož centru se nachází dávný dar
spřátelené africké vesnice – foukačka a šípy s jedem bílého
komára. Nejsou však jediní, kteří mají plán...
Inscenaci Bílý komár nastudoval v roce 2002 režisér Milan
Schejbal a premiéru měl v rámci „hmyzího“ Silvestru na Vltavě.
Poděkujme redakci Vltavy za tyto žánrové silvestrovské cykly,
často se díky nim dostaneme k pozoruhodným textům. Vynikající
konverzační text skýtá skvělou příležitost především pro
ústřední duo: Viktor Preiss jako nadstrážmistr a Jan Hrušínský
jako jeho (formální) podřízený vytvářejí rozkošné herecké
studie lenosti a cynické touhy po vlastním klidu a vymykají se
běžným komediálním výkonům. Obzvlášť u Hrušínského jsme
takovou polohu snad ještě neslyšeli: jeho Kracke je jím
charakterizován pomocí téměř nezměněné hlasové dikce – právě
onen „hlasový klid“ pak vyvolává v kontrastu s textem nebývale
působivý dojem.
Autorem hry je Dietmar Bittrich, který se narodil v Terstu v
roce 1954 (byť na svých stránkách s typickým humorem tvrdí, že
se narodil 25. 8. 1911 a že za svůj arogantní vzhled ve stovce
vděčí šestilitrovým klistýrům s aloe vera) a své černé
rozhlasové komedie píše pod pseudonymem Jost Nickel. Hra Bílý
komár rozhodně není prvním textem, který byl v Československém
a později Českém rozhlase realizován: k nejzajímavějších a
nejprovokativnějším patřil rozhodně Pokus o rekord, který v
roce 1991 natočil Ivan Chrz a který s mrazivou nadsázkou
zpodobňoval (a zesměšňoval) touhu „obyčejného“ člověka zapsat
se do historie a paměti lidí jakýmkoliv způsobem (třeba
zápisem do knihy rekordů). Nickel ukazuje mrazivé vize světů
lidí, jichž si většina společnosti příliš nevšímá. Jeho
hrdinové (či antihrdinové) žijí malé životy ve svých malých
světech a pro svůj klid (nebo pro své zviditelnění) jsou
ochotni udělat cokoliv: ať už zabít sousedy nebo se nechat
vyprat v pračce. Nečiní to však formou vážné sociální
výpovědi, dává posluchači spolknout hořkou pilulku poznání v
zábavném balení černé komedie.
Závěrem tedy dlužno konstatovat, že repríza Bílého komára byla
příjemným bodem letního rozhlasového programu a nezbývá než
doufat, že se ve vysílání časem objeví i zajímavá premiéra
jiného Nickelova – Bittrichova textu. |
