|
|
Jinak jsem holka v pohodě...
„Je pátek, další z těch dnů, které bych chtěla proměnit v sen.
Poprala jsem se s Marcelou. Mám takový nervy, že bych nejradši
někomu tak rozmlátila držku, že se už nezvedne. Snesu hodně,
ale dneska už toho bylo dost. Klepe se mi ruka a buší mi
srdce, pocity vzteku a nenávisti se ve mně melou a melou jako
rozbouřená řeka. Chce se mi brečet, hrozně moc, ale nemůžu.
Sedí tady okolo mě moc lidí a já nechci ukázat svou slabost.
Uvnitř brečím, a navenek jsem holka v pohodě...“ To jsou slova
Lenky, hrdinky Radiodokumentu, jež má její jméno v názvu a
který si budete moci ve středu 14. září ve 21.45 poslechnout
ve vltavském vysílání.
Deník, ze kterého je tato ukázka, je silnou výpovědí o
dospívání a o vnímání světa. Začala si jej psát třináctiletá
Lenka. Půl roku před tím jí zemřela maminka, biologického otce
nezná. Výchovu převzal děda, ale nestačil na ni. Útěky
z domova, parta, krádeže, fetování… A tak se dostala do
diagnostického ústavu. A právě tam, při natáčení jednoho
rozhlasového pořadu, poprvé promluvila na mikrofon.
 Touha
povídat si
V jejích třinácti jsem netušila, že se naše setkání protáhnou
na devět let. Ukázalo se totiž, že Lenka má přirozenou potřebu
někomu se svěřovat. Bylo výhodné, když tou „vrbou“ je člověk,
který nemá vliv na její výchovu a nemusí jí direktivně
určovat, co smí a nesmí. Ona si chtěla především povídat o
tom, co cítí a co prožila. Že naše setkání zaznamenávám
zvukově, jí nevadilo. Po čase mi dala přečíst svůj deník
s možností vypsat z něj některé části. Deník až naturalisticky
vyjadřuje její postoj k životu. Je to vnitřní a nesmírně
otevřený monolog. Lenka v něm už není dítě, ale současně ještě
zdaleka není ženou: „22. prosinec 2002. Je mi divně, nejsem
šťastná, ani smutná. Sleduju na sobě, že jsem fakt sobec,
protože děda má narozeniny a já mu ani nedokážu popřát. Já to
prostě neumím! Nedokážu mu dát najevo, že ho mám ráda, a je to
určitě i tím, že je to chlap, a to je pro mě těžší, než kdyby
to byla ženská. V ústavu se mi líbí víc, protože tam mám
kamarádky a víc prostoru ukázat, jaká opravdu jsem. A to se mi
líbí. Tady doma se hrozně nudím a nic mě nebaví. Jen co děda
odejde, tak si zakouřím. Juchů… Venku je mrazivo, všude sníh a
šťastné nedočkavé děti.“
Nejen pouhý dívčí osud
Poprvé jsme natáčely, když jí bylo třináct. Půvabná a křehká
dívka navenek působila dost sebejistě, ale bylo patrné, že do
těch největších bojů se pouští niterně sama se sebou.
Několikrát se za těch devět let ztratila. Utekla z dětského
domova, byla celostátně hledaná, odešla za svou problematickou
láskou, ze tří středních škol ji vyhodili pro absenci. Bylo
zřejmé, že je to další ze ztracených osudů. Ale nebyla by to
Lenka, aby nepřekvapila…
Její příběh má větší přesah než jeden pohnutý dívčí osud. Je
to symbol protestu a života, který odmítá být svázán okolím.
Lenka nakonec dochází k tomu, že je paradoxně nejvíc svazována
svou nespoutaností.
„Dětský domov 16. květen 2003. Přišla Růža. Někdo ji pěkně
kousnul do krku. Přesně jsem věděla, že to byla její kreténská
kamarádka Lucka! Tak jsem se nasrala a šla za Luckou! Ležela
na posteli a já na ni řvala, že nemá proč Růženě ubližovat.
Pak jsem jí dala facku a šla jsem pryč. Za chvíli přilítla za
mnou na pokoj a začala bitka. Chytla jsem ji za vlasy, hlavu
jsem jí sklonila ažk zemi a už to jelo. Bomby za bombama,
dostala pěknou nakládačku! Mám ze sebe radost! Ale roztrhla mi
moje nejoblíbenější tričko a to mě dost nasralo. Tak jsme se
dál praly, najednou jsem byla skoro nahá, protože mi to
roztržený triko spadlo, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Kdyby nás neroztrhli od sebe, tak by ta holka dopadla špatně.
Ale Lucka už na mě nevyskakuje, protože se bojí.“
 Práce s rizikem
Málokomu se poštěstí zaznamenávat s rozhlasovým mikrofonem
devět let lidského života. Málokdo je ochoten dělit se tak
dlouhý čas o své všední a výjimečné dny, o pocity, prohry i
vítězství.
Fakt, že mohl vzniknout devítiletý sběrný dokument o čase, kdy
se z rebelující dívky stane žena, byla vlastně souhra řady
náhodných okolností. Po autora to znamená velkou trpělivost a
dlouholetý pocit nedokončené práce s rizikem, že není vůbec
jisté, zda bude možné nasbíraný materiál zhodnotit a dotočit.
V obdobích, kdy se Lenka na měsíce i roky ztrácela, jsem
počítala s tím, že už se nikdy setkat nemusíme. Pro partnerku
u mikrofonu to zase znamenalo nesmírnou důvěru, protože se
prostřednictvím rozhlasového tvůrce otevírá ostatnímu světu.
Navíc u osobních příběhů se sociálním pozadím jde často o
intimní a křehké detaily, kdy dokumentarista musí zvážit, co
je a co není vhodné zveřejnit. Podstatné je, že to dobře
dopadlo. Dokument je dotočen. A Lenka? Není dobré prozrazovat
pointu, a navíc, její příběh ještě zdaleka nekončí, protože je
jí teprve třiadvacet let.
Je dobře, že dokument má na rozhlasových vlnách stále své
místo. Jeho výhradním domovským „přístavem“ je Český rozhlas.
Pro komerční rádia jsou takové pořady příliš drahé, vyžadují
specifické autory i náročnější posluchače, kteří jsou schopni
vnímat delší slovesné plochy. To platí nejen u nás, ale také
v zahraničí, protože i tam vědí, že dokument je cenné
svědectví doby. Příběhy skutečných hrdinů totiž píše život
často dramatičtěji a drsněji než spisovatelé své fiktivní
romány. Příběh Lenky, která se ztrácela svým blízkým a přitom
hledala sama sebe, je jen jedním z mnoha.
Bronislava Janečková, redaktorka ČRo 2 – Praha
Snímky autorka
|
