|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Dobře že jsme odešli
Richard Firkušný je příbuzný slavného klavíristy Rudolfa
Firkušného. Už v roce 1964 emigroval do Německa. Oženil se s
houževnatou, pracovitou Margret s klidnou milou povahou a
usilovnou prací i odříkáním okamžitých radostí a požitků se,
jak se říká, zabezpečili. Krásný domeček ve vilové čtvrti
menšího města si s Margret postavili převážně vlastníma
rukama. Měla jsem to štěstí, že se mu zalíbily moje knížky, a
tak mi po jednom setkání v Praze nabídl, abych k nim přijela v
klidu psát. Bylo to v době, kdy jsme se čerstvě přestěhovali,
v novém bytě máloco fungovalo, byt zavalily krabice a pytle s
věcmi. Vysílila mě únava duše i těla z předchozích měsíců, kdy
se vyklízel jeden byt a rekonstruoval zároveň ten druhý,
řemeslníci nám až příliš často pili krev a plenili bankovní
účet... Ráda jsem přijala. A ocitla se v poklidném německém
ráji s pevným řádem. Krásný dům s utěšenou zahradou zdobily
artefakty z mnoha koutů světa. Panovaly tu poklidné domácké
rituály, snídaně v osm, oběd ve dvanáct, večeře kolem sedmé,
před každým jídlem krátká modlitba, po obědě siesta, večer
zábava. Tu přišla návštěva – mladí čeští manželé (žijí v
Německu sedm let a už si koupili jen za manželův plat pohodlný
dům se zahrádkou, Hanka je s dvěma dětmi doma), jindy Richard
promítal diapozitivy z cest – navštívil se svou ženou
několikrát Indii, jihovýchodní Asii, některé africké země,
Austrálii, USA, země Středního východu... Letos se chystají po
třiceti letech znovu do Iránu. Tajemství prosperity? „Neúnavně
jsme pracovali. V Německu jsem začínal jako dělník v lomu,“
vypráví čtyřiaosmdesátiletý Richard a líčí svůj profesní
postup. „No a když už pak byly nějaké peníze, dobře jsme
investovali. Koupili jsme postupně několik bytů, které
pronajímáme.“
Snažím se rozpomenout, znám-li ze svého okolí v Čechách
někoho, kdo se pouhou usilovnou prací domohl krásného domu a
cestování po exotických zemích světa – no ale ta paměť už
není, co bývala. Richard s Margret navíc chválí sousedy.
„Pomáháme si, můžeme se na sebe navzájem spolehnout.“
Před půldruhým rokem v Kanadě, kam jsem byla pozvána českou
ambasádou v Ottawě na literární turné, si někdejší čeští
emigranti, když na to přišla řeč, také libovali, že z vlasti
odešli. Rádi k nám přiletí na návštěvu, platí si u nás
zdravotní pojištění a nechávají si ve staré vlasti vyměnit zub
nebo třeba kyčelní kloub, ale v podstatě nás litují. Za to, že
se tu moc krade a podvádí, počínaje nejvyšším patrem. Vzhledem
k příjmům většiny lidí je prý u nás draho. A kapitalismus
neumíme. Snad jen ten jinde už překonaný, ve stylu urvi, co
můžeš. Kde máte startovací levné byty pro mladé rodiny? ptají
se kriticky někdejší Češi. Kde sociální byty pro chudé
důchodce? Jak to, že se na ministerstvu obrany prošustrovalo
na osmdesát miliard, a nikdo nebyl potrestán? Jak je možné, že
náměstek ministra, na něhož se provalilo, že si řekl o tučný
úplatek, nesedí ve vězení?
Že se z naší země prchalo za komunistů, je víc než
pochopitelné, ale že to je i za demokratických poměrů vnímáno
jako skvělý tah a dobrý nápad, je smutné. Bory hučí po
skalinách a voda hučí po lučinách i v Německu, Anglii, Kanadě,
Rakousku, toho se nenajím, řekla by moje pragmatická babička,
členka spolku České srdce, která po válce přitáhla dědu a
dceru z Vídně do Čech, čehož po zbytek života litovala.
Náš život kromě borů, lučin a skvícího z jara květu ovlivňuje,
jak se k nám chová stát, jaká jsou nastavená pravidla, jsou-li
trestáni i ti, co drží moc, neboť spravedlnost nás motivuje k
dobru, nepotrestaní zloději miliard (slitých z námi odvedených
daní) v nás probouzejí marasmus. A také máme-li dobrou vůli
pomáhat si se sousedy. A také můžeme-li se domoci pouhou
usilovnou prací osobní prosperity. |
