|
|
 Co
se mi tady může stát?
Je to asi rok katastrof. Zemětřesení, tsunami a jaderná nehoda
v Japonsku, sopečná činnost na Islandu, v Chile, v Indonésii a
bůhví kde ještě, teď pro změnu řádí hurikán Irene...
Mám pár dní volna. Po měsíčním pobytu na Islandu si rovnám
záda v posteli, chodím na rehabilitace a uklízím si v pokoji i
v hlavě. Jako každý rok ve mně Island dlouho doznívá a mám
problémy s adaptací na obecnou českou nespokojenost. Na
Islandu se země chvěje každodenními otřesy, skoro nic tam
neroste, navíc přibyly starosti s finanční krizí a
zadlužeností a padl mýtus o nulové korupci (a to tedy byla
větší rána než výbuch sopky Eyjafjallajökull!). Přesto to na
lidech skoro nepoznáte. Nikdo si nestěžuje...
Takovýhle přístup k životu pro nás Čechy není, a tak si
opatrně dávkuji zprávy v rozhlase a v televizi, aby mě to tu
hned po návratu nepřestalo bavit. Jinak je tu ale hezky – z
okna zírám na bažanty, sem tam na koně nebo na traktor, jak
sklízí z louky seno. Letadla bezpečně dosedají na nedalekou
ruzyňskou přistávací plochu a ještě pořád je léto. Teď se
navíc dozvídám, že nám někde v cizině zvýšili raiting, že jsme
pro ně zase o něco důvěryhodnější než dřív. O tom bych snad
ani neměl psát, abych nebyl obviněn z nadržování vládě nebo
alespoň z falešného optimismu. Nevím, jestli by pro nás
vlastně nebylo lepší, kdyby nám ten raiting spíš snížili.
Nikdo by nám nezáviděl a měli bychom svatý pokoj.
No, měl bych jít raději cvičit do bazénu, abych zapomněl...
Před chvílí mi přišel e-mail od přítele Nikla z New Yorku. Prý
se zrovna nachází „mezi zemětřesením a hurikánem“. Odpovídám
okamžitě a ptám se na tu Irene.
„Zatím máme zaracha,“ píše za chvíli, „Bloomberg doporučil
nevycházet, prý bychom se neměli ani dívat z okna, vítr by ho
mohl rozbít. Lidi se zásobili na několik dní, takže žena ráno
stála dvouhodinovou frontu v obchodě.“
A tak mu píšu, že držím palce, a zírám na internet, co se to
na New York blíží. Vzpomenu si na citát z Woodyho Allena: „Co
se mi tady může stát, jsou tu auta, lidi, restaurace...“
Přírodní katastrofa člověka vždycky něčím překvapí. Na
Islandu, v New Yorku i u nás. Já jsem například při poslední
povodni v Praze ztratil kamaráda. Ne že by se utopil, to
naštěstí ne, ale něco se mu stalo a změnil se. Kdysi, než
vstoupil do politiky, ho děsilo, že by mohl začít vidět svět
jinak, jenže tomu neušel. Během povodně měly tenkrát obě naše
rodiny děti na stejném letním táboře na druhé straně Vltavy.
Mosty byly uzavřené. Když jsme telefonovali jeho manželce a
radili se, jak dostat děti domů na ten správný břeh, řekla:
„To není problém, manžel je členem povodňové komise, má
propustku, tak tam pro ně zajede.“ A zajel. Musím přiznat, že
jsme se tenkrát všichni dohromady dopustili zneužití jeho
propustky, vydané k úplně jiným účelům, a já jsem neměl sílu
říct, že to takhle nechci. Stydím se i dneska, když o tom
píšu, a kamarád se mi tenkrát v té povodni kamsi definitivně
ztratil...
V New Yorku už to asi začíná, přítel Nikl píše: „Doufám, že mi
ten svěží vítr přivane alespoň nějakou inspiraci.“
„Hlavně nechoďte k oknu,“ posílám ještě SMS a podívám se z
toho našeho. Je nedělní ráno, nebe bez mráčků a letadla pořád
přistávají. No hrůza...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
