|
|
Bída má po léta trvá…
„Buď proklet, dobrý Bože můj, ten nešťastný den dávný, / kdy
odvedli mě do školy, předali učiteli, / abych se učil číst a
psát – prý dobře živ pak budu. / Co s věděním teď? Kdyby však
do učení mě dali, / od těch, co umí vyšívat a dobře se tím
živí, / řemeslo bych se naučil, na život vydělal si. / Pak
otevřel bych almaru a našel bych ji plnou / chleba a vína
v přebytku i chutných plodů moře…“
 Citované
verše kupodivu nenapsal žádný ze současných českých básníků;
vznikly zhruba před devíti sty lety v Konstantinopoli a
najdeme je ve „výboru z byzantské žebravé poezie“, jak zní
podtitul knihy K čertu ať táhne studium. Pro nakladatelství
Pavel Mervart ji připravila Markéta Kulhánková, odborná
asistentka Ústavu klasických studií Filozofické fakulty
Masarykovy univerzity v Brně. Zúročila v ní výsledky svých
předchozích odborných prací (včetně té doktorandské) a svých
studijních pobytů v Řecku. Erudice mladé překladatelky a
editorky je zřejmá jak ze široce založeného úvodu, jenž
přibližuje historické pozadí, literární kontext i charakter
byzantské žebravé poezie, tak z komentářů k jednotlivým básním
výboru i z charakteristiky tvůrců tohoto specifického
literárního žánru, který se line celým evropským středověkem.
U nás je nejznámějším představitelem žebravé poezie Francois
Villon. Možná že básně byzantských autorů, tvořících o tři
století dříve, nejsou tak dramatické jako balady tohoto
francouzského „proklatce“, rozhodně se jim však vyrovnají svou
konkrétností. Vznikaly v období posledního politického vzepětí
někdejší východořímské říše, kdy v ní vládla komenovská
dynastie. Jejím představitelům je ostatně tvůrci básní,
pocházející z vrstvy zchudlých intelektuálů, adresují.
Barvitě líčí svou bídu a dožadují se jejich přízně a finanční
podpory. Obligátním motivem básní je kromě chvalořečení
patronů i proklínání studia, které autory odvedlo od
praktického života. A také nářky nad stářím a nemocemi, jež
jejich nouzi ještě prohlubují.
Mnohé ze strof Michaela Glykase, Ptochoprodroma, Theodora
Prodroma i Manganeia Prodroma (čtenáři se dostane také vhled
do stále otevřeného problému, zda nejsou poslední tři
jmenovaní autoři vlastně jen autorem jediným) znějí dnes,
v době „politiky reforem“ nesmírně aktuálně. Přínos knihy je
samozřejmě ale především v tom, že nám otevírá zatím neznámé
prostory byzantské kultury a ukazuje život vně císařských
paláců. Titul je uveden jako první svazek Byzantské knihovny,
v níž by se dále měl objevit například Život Konstantinův či
Byzantské pseudodramatické texty. Doufejme tedy, že vydavatel
nebude muset spolu s Theodorem Prodromem časem konstatovat:
„Úsilí mé vyšlo nazmar a bída má po léta trvá“.
Bronislav Pražan, publicista |
