 Ondrej
Lenárd,
šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu
S rozhlasovým orchestrem, konkrétně se Symfonickým orchestrem
Slovenského rozhlasu, máte dlouholeté zkušenosti…
Vděčím osudu, že po osmi letech práce v bratislavském Národním
divadle, kde jsem byl sbormistrem, se mi podařilo přejít
k orchestru. V roce 1969 jsem úspěšně absolvoval konkurz na
post dirigenta u rozhlasových symfoniků a ukázalo se, že je to
pro můj rozvoj blahodárné. Dostal jsem se k orchestru, který
na mne působil jako skvělý bič. Byl jsem tu obrazně řečeno
„pod palbou“. Mikrofon se totiž ošidit nedá. Musel jsem se
pečlivě připravovat a dokonale ovládat jednotlivá díla,
protože každá chyba byla před mikrofonem okamžitě slyšet a za
chyby je vždy odpovědný dirigent. Dnes můžu říct, že dvacet
let práce v rozhlasovém orchestru na mně zanechalo trvalé
stopy: byl jsem nakažen chronickou „chorobou“ perfekcionismu.
V čem vidíte specifika těchto těles ve srovnání s jinými?
Rozhlasový orchestr je vždycky svázán jakýmsi ostnatým drátem
tvořeným mikrofony. Natáčí se a stříhá po částech, po určitých
úsecích. Mimochodem, některá rozhlasová tělesa pak mají při
živých koncertech trochu problém udržet kontinuitu skladeb.
Také proto bylo před lety svým způsobem napínavé, když SOČR či
bratislavský rozhlasový orchestr zavedly abonentní koncerty,
vyšly ze své izolace, ze „skrýše“ nahrávacího studia a
objevily se na veřejnosti. Ale preciznost tam vždy zůstala. A
z ní také vyrůstá výtečná kvalita rozhlasových orchestrů,
proto je mám tak rád. Navíc z každého koncertu se dělá záznam,
často přímý přenos, ani jeden hráč orchestru si nemůže dovolit
hrát špatně. V tom vidím obrovské plus, které rozhlasový
orchestr má – vnitřní podstata jeho práce nedovoluje, aby
odvedl nekvalitní výkon.
Je tu i další příznivá stránka – málokterý orchestr má tolik
nahrávek jako právě rozhlasové těleso.
Máte pravdu, když jsem spočítal jen své nahrávky v
bratislavském rozhlase, bylo jich na třináct set.
V Česku jste už dlouho jako doma – dirigoval jste SOČR i
Českou filharmonii, spolupracujete s pražskými divadly. Kdy
jste vůbec poprvé vystoupil s českým orchestrem?
Bylo to kolem roku 1973, nedlouho poté, co jsem nastoupil jako
dirigent Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu. Brzy mě
pozval ke spolupráci i SOČR. Už to je mnoho desítek let, kdy
začaly naše muzikantské i přátelské kontakty, byl jsem poté
častým hostem pražského rozhlasu, měl jsem s orchestrem
koncerty i zahraniční zájezdy. Později kontakty prořídly. O to
větším překvapením pro mne bylo, když jsem dostal vzácnou
nabídku na post šéfdirigenta SOČRu.
Dá se říct, že vaše nové angažmá vytvořilo jakýsi oblouk…
A myslím, že to také uzavře mou dirigentskou kariéru – v bodě,
kde začala.
V uplynulých měsících jste měl už příležitost poznat orchestr
na zkouškách i na koncertech. Jaký z něj máte dojem?
Možná vyslovím poněkud riskantní názor, ale řeknu ho: pokládám
SOČR za jeden z nejlepších orchestrů v Evropě. Je to nesmírně
flexibilní těleso s obrovským muzikantským potenciálem a
nábojem. Je to orchestr, který mnoho dokázal a ještě dokáže.
Vaše prohlášení je pro muzikanty pocta, jistě je potěší…
Nikoli pocta, je to výsledek jejich práce.
...a pro vás příslib do budoucna.
Hlavně závazek. Vždyť přebírám štafetu po svém předchůdci! Je
mou povinností udržet tradici, budovanou několik desítek let.
Cesta orchestru k současné úrovni nebyla jistě lehká, přesto
se díky tvrdé práci skvěle vypracoval. Musím této tradici
kvality dostát a pokračovat ve vynikajících úspěších
orchestru.
Vraťme se k uplynulým letům vaší kariéry. Jako dirigent se
zabýváte operou i vokálně instrumentální tvorbou. Začínal jste
ostatně jako sbormistr v opeře. Jaký je váš vztah k vokální
hudbě a k hudebnímu divadlu?
Václav Talich jednou prohlásil, že každý dirigent, který chce
pracovat se symfonickým orchestrem, by měl začít u sboru,
neboť při dirigování sboru se naučí jeho ruce zpívat a on sám
se naučí dýchat s lidským hlasem. To je důležité i pro
orchestr – cožpak houslista nebo flétnista nedýchá? Každý
instrumentalista dýchá! Proto považuji tento výrok za krásný i
pravdivý, a když jsem nastoupil jako sbormistr, držel jsem se
ho.
Nicméně jste toužil dostat se k orchestru.
Na to mám v zásobě další citát od Herberta von Karajana, který
na otázku, proč dělá operu i symfonickou hudbu, řekl: „Víte,
nejkrásnější symbióza, jaká existuje, je symbióza opery a
symfonické hudby. Je krásné přinášet drama z operní literatury
do symfonické tvorby a symfonii do dramatu – do opery.“ I
tento výrok jsem rád přijal, proto jsem se pustil oběma směry
– cestou opery i symfonické tvorby. Jedno druhému pomáhá.
Pracoval jste v řadě operních domů Evropy. Na který
vzpomínáte nejraději?
Za největší operní úspěch pokládám své účinkování ve Vídeňské
státní opeře, nezapomenutelné je pro mne i angažmá v opeře
Národního divadla v Bratislavě, protože tam jsem uskutečnil
velký počet premiér, hlavně verdiovských a pucciniovských.
Významné je pro mne také hostování v pražském Národním
divadle. Je to pro mne pořád „kaplička“ – svaté místo, ke
kterému přistupuji s úctou a vážností.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Daniela Krutinová a archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 13. září. |
