|
|
Když jdou muži tvrdě na věc
Režisér Jiří Vejdělek se zavedl jako autor lehce
frivolních, leč duchaplných a hlavně úspěšných společenských
komedií a ani jeho novému filmu Muži v naději diváci
patrně chybět nebudou. Název se přiživuje na předchozím
snímku, ač nejde o pokračování; v jednom však drží slovo: je
to vskutku téměř výlučně mužská záležitost. Jakož i úhel
pohledu, jímž pojednává sex. Téměř o nic jiného tu vlastně
nejde.
V příběhu dominuje dvojice tchán – zeť. Zachovalý důchodce
(Bolek Polívka) je zkušený proutník, zatímco manžel jeho dcery
(Jiří Macháček) se na zálety teprve vydává – aby si užil a
zároveň revitalizoval manželství. Tak radí tchán, starší a
odvázanější, který nesmělého mladšího příbuzného školí. Jádro
zápletky přitom tvoří klišé: oba v jisté chvíli usilují o
stejnou ženu. Zralý záletník však náhle ztratí na nevěru chuť,
když pro něj přestane být zakázaným dobrodružstvím, a může
přispěchat na pomoc zeti v průšvihu.
Scénář, který si režisér napsal sám, je sice prvoplánově
prostoduchý, poskytuje však pár příležitostí k rozehrání
rozverné komedie. Autor některé využil; lépe se mu přitom
daří situační komika (gagy v gastronomických provozovnách),
zatímco snaha o šumivé víno lehké konverzačky klopýtá o
neobratné a někdy únavně dlouhé dialogy. Vem to nešť, dva
důležité deficity filmu lze ovšem přehlédnout těžko. Především
absenci skutečně vůdčí osobnosti, která by hýbala dějem, nebo
vládla šarmem a kouzlem osobnosti (ve Vejdělkově předchozím
filmu Ženy v pokušení to byla Eliška Balzerová). Bolek Polívka
zmíněnou roli kupodivu nezvládá, neboduje ani Macháček a
představitelky dámské části obsazení jsou spíš do počtu – což
bohužel platí i o Simoně Stašové.
A jak formulovat druhé úskalí Mužů v naději a nebýt přitom
nařčeni z „pančelkovské“ prudérie? Říkejme tomu stesk po čemsi
laskavě hřejivém, nebo aspoň útěšném. I na komedii je tu totiž
až příliš společenského i (ne)etického cynismu, „na věc“ se tu
jde zcela bez skrupulí. Nebo že by to tak divák opravdu chtěl?
Agáta Pilátová, publicistka |
