|
|
 Odlehčeně
psát neumím
Rozhlas je médium veskrze magické, což jeho posluchači a
čtenáři Týdeníku Rozhlas vědí lépe než kdo jiný. Z podstaty
věci proto přitahuje lidi vnímavé a invenční, a to takříkajíc
na obou stranách barikády, lidi, kteří jsou stále otevřeni
novým podnětům. K takovým jedincům náleží i Milena
Štráfeldová, redaktorka Českého rozhlasu 7 Radia Praha,
stanice vysílající do zahraničí. O své rozhlasové práci již
hovořila v rubrice Tvář za mikrofonem, o tom, že jí vyšly dvě
knihy povídek, loni Kriplíci a letos Přepisovačka,
toho zatím mnoho neprozradila.
Novinář má k literárnímu psaní blízko i daleko zároveň. Kdy
jste prolomila tuhle mnohdy svazující hranici?
Možná dřív, než jsem se stala novinářkou. Psaní je pro mne běh
na hodně dlouhou trať, začala jsem asi jako mnozí s poezií
někdy hluboko ve studentských, možná i v žákovských letech, a
dlouho jsem se omezovala pouze na ni. V samizdatu mi pak vyšly
čtyři drobnější sbírky.
A jedna, Typografie topografie snu, dostala cenu Nejkrásnější
kniha vydaná v samizdatu…
Úspěch měla především díky úžasné grafické práci dnes již
nežijícího Pavla Švába, který dokázal graficky nádherně
vyjádřit nejen dvojnázev sbírky, ale celou její podstatu.
  Po
revoluci jste s poezií skončila. Odvedla vás od ní mnohem
zajímavější životní realita?
Spíš souhra okolností, protože jsem poměrně dlouho neměla
potřebu věnovat se literárnímu psaní. A jak už jsme zmínili,
práce novináře má úplně jiné tempo než práce spisovatele.
Vlastně jsem se dlouho učila psát jinak, než jak se píšou
články do novin. Novinář si nemůže až tak hrát s detailem,
s každým slovem, protože materiál a čas mu to nedovolí, chtě
nechtě musí zapadnout do určitých struktur. Tím nechci říct,
že píše klišé, musí ale dodržovat určitý styl, určitou
sdílnost textu, nemůže si dovolit formální experimenty. A mě
naopak v povídkách ty experimenty dost baví. Hodně si hraju se
střídáním a prolínáním časových rovin, je tam prostor pohrát
si s realitou, s postavami...
Kriplíci i Přepisovačka reflektují závažná témata. Hrdinové
jsou lidé všelijak pošramocení, ať už se jedná o nepřízeň
osudu, či o různé predispozice. Odráží se v povídkách nějaká
vaše negativní životní zkušenost?
Asi bych nedokázala odlehčená témata psát, i kdybych chtěla.
Myslím si, že téma není volbou autora, že jsou určitá témata,
která si autora prostě najdou. Různé formy sociálního,
rodinného násilí, o kterých v povídkách jde, mě nějakým
způsobem oslovují, aniž bych musela říci, že je mám ve své
osobní historii. Jsem na ně ale citlivá, trošku se s nimi
možná sama peru, a zbavuji se tak úzkosti, kterou ve mně
vyvolávají. V podstatě jsem ale člověk optimistický, takže
možná i mnozí mí přátelé byli mírně zaskočeni tím, o čem
v povídkách píšu.
Některé povídky byly upraveny pro rozhlas a vysílají se na
stanici Vltava.
Povídky vlastně začaly vznikat především pro rozhlas, a to od
počátku devadesátých let s velmi dlouhými prodlevami. Načetli
je opravdoví mistři, třeba Josef Somr nebo Iva Janžurová,
z toho mám pochopitelně velkou radost. Hodně dlouho jsem vůbec
neuvažovala, že bych je měla shromáždit a vydat knižně; dalo
by se říci, že to byli moji přátelé, kdo mě k tomu přivedl.
Něco jiného ale je, když píšete povídky jednotlivě, a něco
úplně jiného, když z nich máte vytvořit komplet. Najednou leží
vedle sebe a vy jim musíte dát jednotný ráz. Znamenalo to pro
mě hodně na nich zapracovat. Nikoli obsahově, ale především
stylisticky.
Neláká vás vyzkoušet si jiný žánr, třeba román?
Tak to vůbec ne, ani delší novelu ne. Mám v plánu něco úplně
jiného – další soubor, nikoli však povídek, ale fejetonů.
Přece jen tedy něco odlehčenějšího, potřebuju si myslím trochu
vydechnout. Kniha se bude jmenovat Co mě naučilo listí, a když
všechno dobře dopadne, mohla by vyjít na podzim.
Spisovatelé obvykle mívají autorská čtení. Plánujete něco
takového?
Ano, trochu jsme na tom s vydavatelem zapracovali. Začít by se
mělo 26. září v Městské knihovně v Praze, potom pojedeme do
Slaného, Berouna a do Kladna a počátkem příštího roku do
Luhačovic a do Zlína.
Reagovali na vaše knihy také krajané ve světě, pro něž už
mnoho let vysíláte?
Reagovali a moc mě to potěšilo. Dokonce se mi ozval jeden
zdatný překladatel a spisovatel z Kanady, že by rád
Přepisovačku přeložil. Tak uvidíme…
Šárka Vieweghová
Foto Dušan Dostál |
