|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Miluji věci...?
„Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají
s nimi, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný člověk
k nim nepromluví...“ vytanuly mi nedávno z hlubin paměti
Wolkerovy verše, když jsem v jednom supermarketu na okraji
města, v němž můžete dostat všechno od hřebíku po pračku, šla
kolem stolů s hromadami ručníků, prostěradel a povlečení.
Najednou mi připadaly smutné, všechny ty věci, jak tady bez
pozornosti navršené a napospas lidské lhostejnosti vydané
ležely a lidé chodili kolem nich, občas do nich spíš bez zájmu
drbli a šli dál k jiným stolům a nabídkám. Nikdo se
nezastavil, aby se zaradoval z pěkného vzoru nebo kombinace
barev, z kvality plátna nebo damašku, a kdo se zastavil, ten
se jenom v té hromadě bez zvědavosti přehraboval, vytáhl
nějaký kus, hodil jej do nákupního vozíku, nebo ho nakonec
nechal ležet. K čemu tu vlastně byl všechen ten přebytek věcí,
a co je čekalo, když je někdo koupil? Nějakou dobu je
používal, aby je pak vyhodil a koupil si jiné. Konzumentství,
kterému je každý z nás v různé míře vydán, se uspokojuje
koupí, pokud možno výhodnou, ale sotva radostí z pěkné věci.
To by pak o ni člověk pečoval, daleko hůř ji odkládal a nebyl
tím správným konzumentem, jak nám to předpisuje reklama. Jejím
heslem je mít, ne s věcmi žít a radovat se z nich samých, ale
konzumovat a vydávat peníze. Neradujeme se dnes daleko víc
z toho, že jsme si něco koupili, než co jsme si vlastně
koupili?
Řídkou se stala radost z výběru, I proto, že k té jsou potřeba
dva, kupec a prodavač, který věci rozumí a pro kterého
prodávat je radost. A takových je dnes málo. Takový dobrý
prodavač vám s radostí prezentuje výběr věcí, upozorňuje na
jejich kvalitu a zvláštnosti, dovede odhadnout, jak plná je
vaše peněženka, a podle toho vám taky nabízí výběr zboží.
Protože trh je taky komunikace, rozhovor. A když koupíte, má
radost, jistě, že má obrat, proto tady taky je, aby prodával,
ale také, že vám dobře poradil, a vy budete věc, kterou vám
doporučil, dlouho užívat. Proboha, jen ne dlouho užívat! volá
už zpoza reklamy podnikový manažer. Kam bychom přišli, kdyby
lidi věci dlouho užívali, my přece musíme růst, zvýšit obrat,
levněji produkovat, konzumovat! A obratem by možná našeho
dobrého prodavače vyhodil. Lidi ať si vybírají sami. Tím se
ušetří náklady. Že přitom vy jako kupující ztrácíte čas –
vzpomeňme si jen na to stání před pokladnami v supermarketech
– a jestliže čas jsou peníze, jak se nám říká, vlastně svou
časovou ztrátou investujete do jeho podniku, protože on na vás
převedl svoje náklady tím, že uspořil na platech pro
dostatečný počet pokladních, vám samozřejmě nikdo neřekne. A
vy, paní, bere si teď náš manažer na paškál mne, že ještě
nosíte hodinky, které jste dostala ke konfirmaci? Že se
nestydíte! Kam bychom přišli s naším hospodářstvím, kdyby to
takhle dělali všichni! Co je pro našeho manažera, že ty
hodinky jsou pro mne i vzpomínkou na rodiče. Pro něj tu věci
nejsou samy pro sebe, ale jen aby se prodaly a přinesly zisk.
Proto jsou taky tak smutné, znehodnocené.
Co se nám pro samý hospodářský růst a větší zisky jaksi
ztratilo z obzoru, je, že každé zboží, každá věc je produktem
lidských rukou, a už proto má svou hodnotu. Často i hodnotu
emocionální, připomíná nám situace, zážitky city. I věci mají
paměť. Kdybychom si této nemateriální hodnoty věcí byli víc
vědomi, víc bychom je asi šetřili, pečovali o ně a –
produkovali I méně odpadků, kterým zanešvařujeme naše životní
prostředí. Možná ale že všechno to si uvědomuju proto, že jsem
se kdysi podivila Wolkerovu verši, co že to píše o věcech,
jako by žily. |
