Kam se poděly ideály mládí?

V sedmdesátých letech se vzedmula módní vlna retrofilmů, uhlazených a do pastelových barev stylizovaných příběhů o „starých zlatých časech“ (většinou meziválečných), byť někdy s kritickým podtextem. Sem spadaly zábavné příběhy jako Podraz nebo Papírový měsíc, ale také průhledy do blahobytné společnosti, například Velký Gatsby.
Naproti tomu tehdy vznikala i díla, která rozhodně nic neuhlazovala; připomeňme anglické drama Námezdní síla o nepřekonatelných stavovských přehradách. Do této zpytující linie lze zařadit i snímek Takoví jsme byli (v úterý 27. září ve 20 hodin uvádí ČT2). Sice vykazuje příklon k retrostylu (zvláště v barevném ladění, ale také v převážení melodramatu jako základní vypravěčské roviny), avšak současně se dotýká zákrutů novodobých amerických dějin. Přibližuje totiž růst i pronásledování levicového angažmá blízkého komunistickým idejím.

Na milostném splynutí i konfliktech obou hlavních protagonistů (ztvárnily je hvězdy té doby Robert Redford a Barbra Streisandová) spatříme různorodé přístupy ke společenskému dění. Zatímco Redfordův hrdina, zajisté okouzlující, ale mravně přece jen sporný, se vyznačuje přizpůsobivostí a snahou vyhýbat se podle něho zbytečným potížím, neřkuli konfliktům, bojovná intelektuálka Barbry Streisandové se umanutě, ba přímo po hlavě vrhá do boje proti nepravostem všeho druhu. Streisandová tu prokázala, že s temperamentem sobě vlastním zvládá i náročné herecké úkoly – a bezvýrazného Redforda doslova zastínila.

Ačkoli scenárista Arthur Laurents prý vycházel z vlastních zkušeností a do svých postav vtělil osudy reálně existujících lidí, rozměr hollywoodské (velko)podívané přece jen uhladil zamýšlenou kritičnost či deziluzivní tendence. Režisér Sydney Pollack načrtnul barvité společenské pozadí, ať již se jedná o univerzitní prostředí, téměř samočinně tíhnoucí k levicovým idejím, nebo zejména těžké válečné období, které prověřilo hodnoty každého člověka. Působivě rozehrál poválečnou éru, kdy narůstá podezírání, že všude se vtírají ať již skuteční, či zakuklení komunisté, kteří hrozí rozvrátit celou společnost.

Manželství obou hrdinů rozbily politické tlaky, ale režisér se vyhýbá rozdávání hodnotících znamének. Hledá v zásadě smířlivé rozuzlení, které by příliš nenarušilo zvolená žánrová pravidla. Hněvivější i drsnější výpovědi měly teprve přijít – připomenu aspoň Rittovu hořkou tragikomedii Na černé listině, kde exceloval Woody Allen.

Jan Jaroš, filmový publicista