Aktualizace klasiků na Vinohradech
Poslední premiéry Divadla na Vinohradech náleží
inscenačním úpravám her, jež patří ke klasickému dramatickému
repertoáru: Shakespearovu Juliu Caesarovi a Rostandovu
Cyranovi z Bergeracu. Aktualizace obou her zdaleka neskončily
u zvýšení údernosti jejich názvů – Caesar a Cyrano!!
Cyrano!! Cyrano!!
Režisér Martin Stropnický seškrtal první z nich,
Shakespearovu historickou tragédii Julius Caesar, tak, že
zvýraznil její dramatický spád a vyhranil charakteristiku
postav. Tím si vytvořil prostor, aby mohl ukázat na určité
shodné rysy mezi rozpadem římské republiky a soudobou krizí
demokracie u nás. Aktuálnost látky je ještě podtržena novým
překladem Martina Hilského: v souladu se stylem hry v něm
převažuje věcná, byť sofistikovaná rétorika.
V
hlavní roli Brutus
Ač se hra Caesar nazývá po uzurpátorovi moci, jejím hlavním
hrdinou je Brutus, který ve snaze zachovat republiku plánuje
Caesarovo zavraždění. Daniel Bambas zvýraznil idealistické
rysy Bruta, ale méně už mohl rozvinout jeho vnitřní boj, který
tento někdejší Caesarův přítel podstoupil, než se postavil do
čela spiklenců. Caesar je totiž Pavlem Rímským vykreslen
negativně s takovou přímočarostí, že jeho postava neprobouzí
ani špetku sympatií či soucitu.
Plastičtějšímu rozvinutí Brutova charakateru brání ostatně
i režisérova interpretace politického pozadí spiknutí proti
Caesarovi: Brutus je do své vražedné role zmanipulován
oportunisty v senátu, podplacenými Octavianem. Budoucí caesar
potřebuje mít Caesara mrtvého. A tak nepřekvapí, že
s nejlepšími hereckými výkony se setkáme právě u rolí těchto
zákulisních hráčů a korupčníků: Cassia Ivana Řezáče a
Octaviana Jiřího Dvořáka. Nejvíc ovšem na jevišti exceluje Jan
Šťastný v roli Antonia – a nejen ve slavné řeči nad mrtvým
Caesarem.
Od Roxaniny smrti
Už
sám název vinohradského činoherního muzikálu Cyrano!! Cyrano!!
Cyrano!! je svou expresivností výrazem čehosi jiného než
prostého oznámení. Na obálce programu je každá část názvu
graficky spojena s jedním jménem – Edmond Rostand, Pavel
Kohout a Xindl X. Až na další straně najdeme jméno hlavního
demiurga – režiséra Vladimíra Morávka, jenž nejen text
Rostandův, ale i Kohoutovu úpravu podřídil své vůli a
obraznosti, kterým odpovídá množství vykřičníků.
Když se rozhrne opona a spatříme ponurou šeď jakési rozlehlé
klášterní cely či mauzolea (scéna Daniel Dvořák) a v pozadí
sošnou postavu Roxany (Dagmar Havlová-Veškrnová) v červené
toaletě, pochopíme, že romantický příběh o velikosti lásky a
sebeobětování je tu nahlédnut od konce – od Roxaniny smrti.
Vypravěčské gesto, kterým je inscenace otevřena, však rozhodně
neznamená, že jí vládne slovo. To chvílemi nepříjemně zaniká v
akcích kadetů nebo je přehlušováno hudbou a zvuky. Vypravěčský
princip tu spíš vytváří prostor pro snovou zamlženost
vzpomínky i symbolů, a tak umožňuje přijmout nápor dramatické
hudby či neustále se vracejících zvuků sugerujících pocit
napětí, nebezpečí a zmaru: svištění kosy, skřeky havrana a
tlukot ptačích křídel i – až poněkud kýčovitý – nářek Roxanin.
Tuto symbolickou rovinu významně dotvářejí i spektakulární
kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové či nečekaně se zjevující postava
– Smrti, Osudu? – Veroniky Žilkové.
Spíš snem než skutečností je i láska Roxany – v této inscenaci
zralé, vzdělané ženy – ke krásnému a přitažlivému, leč
povrchnímu a neotesanému mladíku Kristiánovi (Martin Kraus),
scénářem vybavenému tak primitivní slovní zásobou, že to
Roxanino okouzlení až znevěrohodňuje. Martin Stropnický jako
Cyrano nezapře svou písničkářskou zkušenost, na počátku
představení mu ale při intenzitě orchestru není rozumět. To se
však brzy vyrovnává a divák může obdivovat jeho pěveckou a
pohybovou suverenitu i charisma. Velmi dobře vystavěnou a
přesně herecky i pěvecky vedenou postavou je de Guiche Pavla
Batěka.
Divadlo na Vinohradech tímto pojetím klasiky rozhodně
nevsadilo na jistotu, jak mu bývá vytýkáno. Inscenace je
osobitá a v provedení i kontroverzní, takže probouzí plejádu
emocí. A to k divadlu patří…
Bronislav Pražan, publicista
Vítězslava Šrámková, publicistka
Foto Viktor Kronbauer