Pozdrav z Rujany

Kdysi se na tento severoněmecký ostrov vydávali Češi pod stan na celkem levnou dovolenou. Po sjednocení Německa a otevření hranic se všechno změnilo, jsou tu všude téměř výhradně Němci. Žijí tu ve vesničkách a městech se slovanskými názvy – Sassnitz, Lietzow, Nedesitz či Swantow. Nebýt neustálých archeologických prací na starých slovanských sídlištích, místního hotelu Svantevit a jedenácti mně svěřených turistů, nebylo by tu po Slovanech nejspíš ani památky. Já, který jsem byl jako Slovan vychován, tu pociťuji sice nijak zvlášť bouřlivý, ale naléhavý pocit tajné spřízněnosti a sympatií s divokým slovanským kmenem Ránů, jeho pohanskými božstvy i s králem Jaromarem, jehož Dánové ve dvanáctém století porazili, aby tu nastolili křesťanství. Nevím, proč to tak je, vždyť jedna moje prababička se jmenovala Schultzová a v našem rodě by se určitě našlo i víc německých přijmení, kdyby se důkladněji hledalo. Navíc mi na tom ve skutečnosti zase tak moc nezáleží, tady na severu Evropy je totiž pokaždé krásně, lidé se usmívají, chodí včas a nenásilně udržují pořádek.

Ne že by ovšem nebylo na co s obavami vzpomínat. Pár kilometrů od přístavního města Sassnitz se nachází gigantická stavba největšího světového letoviska nazvaného Prora, které fašisté nestačili dostavět a komunisté nedokázali zbourat. Čtyři a půl kilometru betonových ubikací pár desítek metrů od nádherné bílé pláže je dnes chráněno jako národní památka a připomíná časy, kdy člověk měl být přetvořen v „nadčlověka“. Doprovázím turisty jedním z průchodů, aby si mohli vyfotografovat tu nekonečně dlouhou řadu domovních bloků a oken, dnes poměrně úspěšně izolovanou od břehu moře vzrostlými stromy. Pak projdeme lesíkem na pláž a vstupujeme tam v pravou chvíli – příjemnému zářijovému slunci se tu vestoje nastavuje poslední rujanský nudista. Jinak stovky metrů kolem ani živáčka.
Vypadá to, že si toho nahého muže objednala cestovní kancelář, aby nám názorně demonstrovala jiné místní tradice. Nudismus byl totiž za časů NDR podle slov jednoho z místních obyvatel jedinou svobodou, kterou skutečně měli – a proto nám na něj nesahejte, pronesl drsně k tak trochu vylekaným západním Němcům, jimž se to úplně volné natřásání na plážích a skalách zdálo přece jen poněkud frivolní.
Zvedli jsme své fotoaparáty, cudně nasnímali onoho svobodyplného dědice místních zvyklostí a vrátili se do betonového království Prora, se kterým si ani dnes, po více než dvaceti letech demokracie, zatím nikdo nedokázal poradit. Jediným, kdo měl z nezničitelných arogantních budov prokazatelně prospěch, byl prý neznámý „podnikatel“, jenž na místní parkoviště nelegálně umístil parkovací automaty a vybíral peníze.
Zírají na nás trosky různých podnikatelských záměrů, reklam, dávno neaktuálních vývěsních štítů podezřelých nočních podniků či restaurací, heren a diskoték. Nejčastěji objevujeme různé sprayerské pokusy o zkrášlení bezútěšného prostředí, kusy betonu, vytlučená okna. Všemu vládne neskutečný nevkus – nevkus zplozený nevkusem. A tak to asi je: generace, jejíž estetický cit byl nelítostně zdeformován a zničen, zkrátka nemůže najednou vychovat potomky v tomto směru o moc vytříbenější. Naopak, kulturní bída a absurdita nabývá nových a někdy nečekaných rozměrů.
A tak si fotografujeme nahodile vystavené sochy či sádrové hlavy bývalých komunistických předáků, vyhledáváme zajímavé záběry oken či poházených předmětů, zkoušíme najít nějakou novou podivnou krásu. Nenacházíme ji. Nejspíš tu opravdu není.
Je dobré mít památník tohoto druhu. Ještě lepší by snad bylo dokázat jeho genius loci izolovat jako nějaký nebezpečně zhoubný gen. Ale jestli se tohle někdy podaří, to nikdo neví...

Jan Burian, písničkář a spisovatel