|
|
Tady Suchý, takovej ten ze
Semaforu
Slovy z titulku článku začínal nedávno jeden osobitý vzkaz
v mé hlasové schránce. Zřetelně si vzpomínám, že to bylo poté,
co mi během živého vysílání zazvonil mobil (já vím, že měl být
vypnutý, pane technický řediteli, ale vyzvánění bylo ztlumené,
posluchači nic nepoznali). Samozřejmě jsem hovor nepřijal,
volající tedy zanechal zprávu. Připouštím, bylo by možná
originální se omluvit, přerušit běžící program a věc vyřídit.
Jenomže kdyby se pak dostavilo vysvětlení, že mi volal osobně
Jiří Suchý, stejně by mi posluchači ani kolegové zřejmě
neuvěřili. Navíc bych se připravil o vtipný zvukový suvenýr na
záznamníku.
Jiří Suchý bude mít prvního října kulaté narozeniny. A my jsme
toho času v kontaktu proto, abychom doladili podrobnosti jeho
návštěvy v našem archivu. Klíče od něj mu na dvě hodiny
půjčíme právě 1. října ve 20 hodin. Strávit narozeninový večer
mezi poklady archivu, to prý je pro Jiřího Suchého dárek jako
ulitý. Rozhodně by neměnil za cukrárnu nebo televizní show,
ačkoli i ta samozřejmě při této příležitosti už vzniká. Za
RozHraní jsem však mohl slíbit, že na rozdíl od televizních
kameramanů nebudeme nikam lepit staniol, aby se kulisy lacině
leskly. Zůstane u stolní lampy, registratury archivních
kartiček a mikrofonu. Neokázalé prostředí pro tiché úvahy,
vzpomínky, zajímavé postřehy, improvizaci.
 Improvizace
Jiří Suchý bude v archivu nepochybně jako doma. Však i tam má
nejednu černou desku. Desítky let sbírá památky na staré
komiky, mezi donátory jeho gramoarchivu se řadí i Jan Werich.
I ten se prvního října večer v éteru nepochybně objeví.
Jan Werich, ale také Miroslav Horníček a další se v šedesátých
letech vedle Jiřího Suchého pravidelně podepisovali pod
legendární Gramotingltangly. „Natočil jsem jich stovky, ale
řekl bych, že tak asi padesát jich bylo mimořádně povedených.
Pak byla spousta ,celkem dobrých' vydání a rozhodně i nějaká
blbá,“ vzpomíná Jiří Suchý. Krčím rameny s tím, že „blbý“
Gramotingltangl jsem v našem archivu tedy nikdy neslyšel. Ale
prý je to tím, že ty se mezi zvukové poklady nikdy nedostaly,
pásky se po čase použily znovu, zachovalo se jen to opravdu
dobré. „Přesto bych rád slyšel i něco z toho, co jsem tehdy do
mikrofonu říkal, půjde to?“ táže se nad návrhem bodového
scénáře básník, textař a herec v jedné osobě. Pídím se po
nějakých konkrétních tématech, jimiž bývaly Gramotingltangly
svázány, ale Jiří Suchý, hledě do dálky, kroutí hlavou,
nepamatuje si: „Já jsem tehdy chodil do rozhlasu bez jediného
rozmyšleného slova a ve studiu jsem našel papírek od hudebního
dramaturga, kde bylo zadání – třeba voda, déšť, tekoucí voda,
led, sodovka, pláč… Já jsem začal, pak pustili písničku a já
jsem si během ní vymyslel, co řeknu dál.“ Napadá mě při tom,
jak silné světlo by asi musela vrhat příslovečná lucerna,
s níž bychom dnes za bílého dne hledali rozhlasovou stanici,
kde by se k mikrofonu dostávaly takové osobnosti a měly by ve
své tvorbě tak volnou ruku. Obávám se, že bychom žádnou
nenašli. Nevalné vysvědčení pro veřejnoprávní rádio 21.
století ve srovnání se státním rozhlasem éry Antonína
Novotného. Nejde tu přitom o možnost takový program vytvářet.
Jde tu spíše o (ne)využití té možnosti.
 „Co
muzika?“
zajímá se dál Jiří Suchý o hudební doprovod své narozeninové
párty v archivu. „Máte Rapsodii v modrém?“ Přikyvuji, zapisuji
si do poznámek. Už teď jsem zvědav, jak se oslavenci bude
líbit nahrávka s Karlem Krautgartnerem, kterou léta nikdo
nevysílal, protože se nevejde do žádného „hudebního formátu“
našich současných stanic, a přitom je to snímek jako víno.
Ježek, Šlitr, Ella Fitzgeraldová, to budou další gratulanti,
se kterými se potkáte prvního října večer v RozHraní s poklady
archivu. A Jiří Suchý otevírá další kapitolu: „Když jste u mě
byl natáčet v březnu vzpomínku na koncerty Louise Armstronga
v pětašedesátém v Lucerně, říkal jste, že existuje rozhovor
s ním. V něm se zmiňuje o tom, jak se dobře pobavil v noci
v Semaforu, kde jsme pro něj uspořádali soukromý koncert… To
jsem nikdy neslyšel a nesmírně by mě to zajímalo!“ Ani to
nebude problém, ten záběr opravdu v archivu máme. Těším se, že
to bude další motiv, který obohatí sobotní večer nejen
Armstrongovými písničkami.
Klíče v ruce
Vypůjčit si na hodinku nebo dvě klíče od rozhlasového archivu
je, jakkoli jde o akt ryze symbolický, zjevně velmi lákavé
nejen pro Jiřího Suchého. Nabídku na posezení mezi zvukovými
poklady neodmítl v minulosti herec Bohumil Švarc ani architekt
Václav Aulický, konstruktér žižkovské televizní věže, muž,
který se podílel na generální rekonstrukci Petřínské
rozhledny. Ten dokonce přišel před natáčením do rozhlasu hned
několikrát a tiše seděl nad kartotékou, ze které si vybral
množství jmen a pojmů na celý týden, ne jen na hodinu. Většinu
hostů okouzlí, ba ohromí rozsah zvukových fondů našeho
rozhlasu. Je jen málo historických osobností, jejichž hlas tu
nenajdete. A každé to jméno je pro někoho inspirací. Kdo
všechno to ještě bude v případě oslavence Jiřího Suchého, to
si poslechněte v prvním říjnovém RozHraní na Dvojce Českého
rozhlasu.
Tomáš Černý, redaktor ČRo 2 – Praha |
