Miloš Čermák, publicista

Co bylo, nemusí ve vteřině existovat

Netrvalo to možná ani hodinu nebo dvě a na Facebooku se objevil vtip: „Výsledek zápasu Česko a Slovensko je 3:1“. Ano, bylo to první zářijovou středu po tragické nehodě ruského letadla v Jaroslavli, při níž zahynul celý tamní hokejový tým včetně reprezentačních hvězd z Česka a Slovenska. A ano, je to asi poněkud nevkusný černý humor.
Ale nemá cenu zastírat, že právě tenhle druh humoru byl druhou nejčastější reakcí na zprávu o nehodě. Hned po projevech nevěřícího údivu a smutku. Někdo spočítal, že jen během středečního odpoledne vznikly desítky skupin na Facebooku. Jejich členové „zapalovali“ virtuální svíčky, vzpomínali na slavné góly obětí, vyjadřovali soustrast pozůstalým. Byly jich statisíce.
Ale zrovna tak se o slovo hlásili vtipálci se svým černým humorem. Nejrůznější variace slavného zárubovského komentáře „Rachna kachna, to to letělo“ patřily k tomu nejméně provokativnímu. Často bylo hůř. „Hokejisté Jaroslavli připravili pro své fanoušky v prvním kole KHL zklamání. Ještě před zápasem s Minskem úplně vyhořeli.“ Je to brutální a nevkusné? Asi ano. Ale než autory či šiřitele těchto vtípků odsoudíme, možná se nad jejich humorem ještě zamysleme.
Veřejné truchlení je jedním z fenoménů mediální éry. Asi zatím největších rozměrů nabylo v devadesátých letech po smrti princezny Diany. Statisíce lidí tehdy nosily květiny k Buckinghamskému paláci. Několik truchlících Britek se dokonce pokusilo o sebevraždu. Ne každý má pro něco takového pochopení. Copak každý z nás nemá dostatečnou dávku vlastních smutků a utrpení? Ozývají se hlasy, že náš pláč pro lidi, které jsme znali jen prostřednictvím televizních obrazovek nebo novinových stránek, je pokrytecký a falešný.
Možná ano. Ale nemusí to tak být. Mediálně známí lidé se stávají součástí našich životů. Nás vztah k nim je sice virtuální, a zároveň je klíčem ke vztahům, které máme se svými reálnými blízkými. V případě hokejistů to jsou třeba chvíle strávené při sledování hokejových zápasů společně s rodinou nebo kamarády. Mimochodem právě po smrti princezny Diany jsem četl studii z oboru klinické psychologie, ve které stálo, že stres a smutek způsobený její smrtí byl čistě z lékařského hlediska pro některé lidi stejný, jako kdyby jim zemřel někdo opravdu blízký.
Ale zrovna tak legitimní reakcí jako slzy je i černý humor. Každý se s šokujícími a tragickými zprávami vyrovnáváme jinak. Vtip, byť cynický, je stejně sebeobraným mechanismem naší mysli jako bezbřehý smutek. Samozřejmě nesmí být zlý a nesmí zraňovat blízké či příbuzné oběti. Ale není důvod, aby se oba tábory – truchlící a černohumoristický – vzájemně obviňovali z necitlivosti a nevkusnosti. Ať už člověk pláče, anebo vtipkuje, nedělá ho to automaticky lepším.
Vyberte si, jak svůj smutek prožijete vy. Zářijová havárie letadla v ruské Jaroslavli byla hrozná a nečekaná. O život přišli skuteční lidé, bez ohledu na to, jestli byli, nebo nebyli slavní. A zanechali za sebou své děti a partnery.
Ta hrozná událost nám připomněla, jak život každého z nás visí na vlásku a může se během zlomku vteřiny změnit. V tom zjištění je to jediné pozitivní, co z takové události může vzejít. Že se budeme víc radovat z každého okamžiku svých vlastních životů.