|
|
 David
Drábek,
dramatik, režisér
Letos vám vyšel soubor dramat z let 2003–2011 Aby se Čechům
ovary zachvěly. Charakterizuje tento název vaše hry?
Doufám, že trochu ano. Je opulentní a působí jako slogan k
Noci oživlých mrtvol, která ale ve výboru není, jen z ní zbylo
ilustrační foto na obálce. Coby blahé paměti tlusté dítě chci
diváky a čtenáře pobavit. Je mi blízké šlehání do vlastní
nátury, malosti a zápecnictví. Koule nebo Unisex, dosud
neinscenovaný kus, mají tohle v popisu práce – to, co je na
Češích stupidní, trapné a výsměchu hodné.
Jaká témata vás nejvíc zajímají?
Dílem běsnivý politický kabaret, kdy člověk využívá znalostí
popkultury a všech těchto nešvarů. Travestie a parodie žánrů.
Použijeme mustr zombie vybíjené B, C, D kvality a uděláme
politickou satiru – jízlivou a ironickou, která je pro mě svou
nekorektností nesmírně dezinfekční. Mimochodem, v české
kultuře velmi chybí nekorektní divadlo. Je třeba vytahat
kostlivce ze skříní a vysmát se modlám i hajzlům, kteří působí
ve veřejném prostoru. Za jinotaji nebo metaforami stojí
konkrétní lidé a ty urážíme. Tak v Noci oživlých mrtvol hraje
Tomáš Lněnička velmi autenticky zpěváka Petra Koláře. Je
důležité být osinou v..., to znamená nepříjemný, řvavý,
neurvalý, přestože jsem býval hodný, poslušný chlapec. Posléze
totiž přichází katarze, a i proto se vysmívám taky sám sobě.
Terapeutický účinek je pro mě zásadní, z toho důvodu dělám
divadlo. Nemám problém smát se na svých představeních nejvíc
z celého hlediště. Vykazuje to rysy samožernosti, ale já se
fakt bavím. První linie je tedy sarkastická a provokativní.
Druhá pro mě významně započala Hořícími žirafami a pokračovala
Akvabelami, Náměstím bratří Mašínů a Jedlíky čokolády. Všechno
jsou to pocitové věci, generační, a já se jimi vyrovnávám
s některými etapami svého života, takže jsou značně
autobiografické. V Akvabelách se bytostně přikláním k přírodě,
k prapodstatě, k vodnímu živlu. Když postava řekne – Jsem
vydra, cítím se být vydrou, všichni se zasmějí, protože vydru
dlouho v divadle neviděli, ale pro mě to není legrace. Jsem
možná mírně šílený v tom, že hovory se stromy jsou mi nesmírně
blízké. Žili jsme u lesa a býval jsem samotářský kluk. S tímto
světem jsem komunikoval automatickypřipadá mi, že se pak lidem
velmi rozšíří obzory. Uvědomil jsem si, že kvůli kravinám se
nemá cenu hroutit, protože jinde je mnohem hůř. Útěcha
přírodou pomáhá. V Jedlících čokolády jsem obsažen dokonce ve
třech postavách. Jednou z nich je introvertní venčič psů,
v němž je to, co mnou otřáslo – rozpad rodiny. Muž jménem Jan
bezmezně miluje svou dceru, což se mi taky přihodilo. Vyslovil
jsem nahlas vztah k Justýně i to, co jsem dělal špatně. Podle
Jana bylo chybou, že si ji dosadil na první místo. Zalehnul
ji, navěsil všechno na nebohé dítě. Teď už je poučen. Děti
jsou báječné, ale za čas odejdou, a člověk musí žít dál se
svým partnerem. Tahle hra je i z jiných důvodů osobní až běda
a klidně přiznám, že kvůli tomu na svém představení někdy
pláču.
Marie Reslová v recenzi na knihu napsala, že „divadelní texty
Davida Drábka jsou literatura“. Je podle vás nějaká hranice
mezi dramatem a literaturou?
Lidi mi hry chválí, když je vidí v divadle. Nicméně mně se
zdá, že scénické poznámky při četbě obstojí samy o sobě a
někdy jsou možná ještě trefnější než promluvy. Dramata
většinou píšu pro určitou scénu, teď už zaplať pánbůh pro
svoji, ale zároveň se nevzdávám literární ambice. Proto jsme
pečlivě volili grafiku – poznámky jsou modře, repliky černě,
což je přehlednější pro ty, kteří se podobné texty učí číst.
Hodnocení Marie Reslové považuju za nejlepší zprávu. Publikace
je docela výpravná, obsahuje osmnáct koláží. Filip Tomáš a
ostatní si dali velkou práci a z výsledku mám radost.
Připadá mi, že jste dost psavý autor. Kolik dramat v průměru
vytvoříte za rok?
Píšu nárazově, protože také režíruju. Když už na to ale
přijde, tvořím vitálně a moc neškrtám. Sestavím základní
osnovu a povybírám poznámky ze svých herbářů, což jsou notesy,
kam si během posledních dvaceti let zaznamenávám citáty a
nápady. Načrtnu několik záchytných bodů a napíšu hru. Teď si
ale dávám pauzu. „Ženští“ Jedlíci čokolády vznikli jako
protipól k „mužským“ Akvabelám. Po nich jsem se musel
zastavit. Dřív jsem psával tak dvě dramata za rok, možná i
víc, ale zároveň nejsem typ autora, který tvoří pravidelně
každý den.
Na poněkud morbidní obálce knihy je mimo jiných tvář Woodyho
Allena. Dokonce bych řekla, že jste si trochu podobní. Je vám
tento filmař blízký?
Hrozně moc. Přišel jako rána z čistého nebe – nejprve přes
povídky Vedlejší příznaky v překladu Michaela Žantovského. Pak
vyšla knížka o jeho filmech. Začal jsem je shánět. Do té doby
jsem měl silný literární vzor Kurta Vonneguta, ale Woody to
rozsekal na maděru. Přinesl styl humoru, který jsem miloval a
který mi byl vlastní, takže jsem ho chtě nechtě také
kopíroval. Věnoval jsem mu bakalářskou a diplomovou práci,
dokonce jsem byl na koncertu, kde hrál kousek ode mě na
klarinet. Velmi dobře i velmi nedobře hrál ten můj idol, ale
obojí mi bylo jako jeho oddané fanynce šumafuk.
Součástí souboru je také Koule, kterou letos pro Český rozhlas
natočil Aleš Vrzák a po odvysílání způsobila obrovský rozruch,
dokonce i v bulváru. Jak se na tohle období díváte s odstupem?
Pro barevné časopisy s málo písmenky, zato velkými, jsem býval
hlavně „bejvalej od jedný herečky“, se kterou jsme se tahali o
dítě. A najednou jsem se tam objevil na fotce tísněn z jedné
strany Helenou Fibingerovou a z druhé Jarmilou Kratochvílovou.
Idioti, kteří příběh nečetli ani neslyšeli a jen někde cosi
pochytali, najednou vykládali, jak je hra skandální a
dehonestující. Radoval jsem se. Trávil jsem dovolenou v
Rakousku na svahu a najednou mi volali z České televize, že se
mnou musí natočit rozhovor. Odjížděl jsem na hory a měl jsem
stránku v Respektu, přijížděl jsem a objevil jsem se zas
v jiných novinách. Bylo to komické, zábavné a hlavně – takové
PR, jaké mi udělala „Helena a její chlapci“, bych si nikdy
nemohl dovolit. Teď ovšem všichni říkají „Drábek, autor
Koule“, na což já říkám „kurnik, to už mi nikdo neodpáře“.
Cestuju po autorských čteních, kde text vyžadují, takže při
vystoupeních různě měním hlasy. S Pavlou Tomicovou bychom ale
rádi upozornili i na další společné projekty.
Kdy a za jakých okolností vás napadlo napsat drama o bývalé
atletce? Obsahuje odkazy i na vaše vlastní dětství?
Býval jsem tragický sportovec. Ano, například vzpomínky na
venkov jsou moje. Nicméně když šátrám v paměti, vůbec mě
nenapadá, kdy přišel prvotní impulz. Je pravda, že tato osoba
je dost šílená svou kýčovitostí, nevkusem, vlivem a
dlouholetým klientelistickým působením v Radě České televize,
kde neměla co dělat. Bizarní žena, která je navíc mohutná – a
tady musím poznamenat, že rád píšu o obrovských, urostlých,
silných ženských. Odtud byl jen krůček k dopingu. Nastudoval
jsem si o něm řadu materiálů a zjistil jsem, jak hrozné,
státem korigované zlo to bylo. Sportovkyně připravilo o
možnost mít děti. Roli jsem psal přímo pro Pavlu Tomicovou,
což pro mě bylo podstatné – viděl jsem matrónu, která ukáže,
co je na nás trapné, plebejské, blbé, ale zároveň životné,
dojemné, smutné a širokosrdcaté. Dokonce si zpětně myslím, že
paní Fibingerovou rozhlasová verze dost polidšťuje – a to díky
výkonu Tomicové, která je velká dobračka.
Kateřina Rathouská, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto Tomáš Vodňanský
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 1. 11. |
