|
|
Za malíři do Frankfurtu
Frankfurt nad Mohanem – to není jenom každoroční knižní
veletrh, jeden z největších a nejnavštěvovanějších v Evropě.
To je také řada muzeí rozesetá po obou březích poklidně
plynoucí řeky: menších i větších, s programem někdy snadno
pominutelným, jindy ovšem pozoruhodně atraktivním.
Třeba ve Städel Museu, na adrese Dürerstraße 2, běží
do 8. ledna příštího roku přehlídka poválečných prací Maxe
Beckmanna (1884–1950), druhdy průkopníka německého
expresionismu, autora surových, bolestných grafik z
poválečného Berlína, později zralého malíře napojeného na
věčně inspirativní zřídlo mytických a archetypálních výjevů.
Jeho pozdní práce, realizované v americkém exilu v letech
1947–1950, jsou námětově věrné zejména figuře, ať jde o
portréty nebo častý autoportrét. Právě vlastní obraz dobře
prozrazuje Beckmannovu tvůrčí náturu: jeho dílo je zemité,
nesmírně „těžké“, jaksi metafyzicky znavené, prostoupené
melancholií vyvěrající zejména z barevné skladby – ale zároveň
brutálně živé, drásající, překypující elánem až do posledního
dechu.
Beckmann byl člověk robustní postavy, kulaté tváře a
semknutých rtů. Do svého díla se otiskl překvapivě jasně a
nezpochybnitelně, a to i tehdy, když figuru vystřídal zátiším
nebo městskou scenérií. Zřejmě na něj měla vliv jak bohatá
tradice nizozemského malířství (ostatně v Amsterodamu prožil
roky druhé světové války), tak architektura amerických měst.
On sám pak bezpochyby ovlivnil vlnu abstraktního
expresionismu, který po druhé světové válce začali ve
Spojených státech amerických pokoušet Jackson Pollock nebo
Philip Guston.
A na výstavě jsou zřejmé i jiné spojnice: v kresbě s
česko-francouzským výtvarníkem Karlem Zlínem, živícím rovněž
své dílo syrovým masem mýtů, v robustním malířském rukopisu
pak třeba s poválečným Fillou, sublimujícím hrůzu let
strávených v koncentračním táboře, nebo s uvolněnými,
rozmáchlými tahy pozdního, postkubistického Picassa.
Jako šikovně zvolený protipól, a to obrazně i doslova, je ve
Frankfurtu, na protějším břehu Mohanu, k vidění několik
desítek obrazů Alexe Katze, ročník 1927. Kolekce jeho prací,
instalovaných v Jüdisches Museu (na adrese Untermainkai 14/15,
rovněž do 8. ledna), sice zabírá šedesátá až devadesátá léta
minulého století, je ale o poznání skromnější než výstava
věnovaná Beckmannovi.
Je ostatně skromnější nejen svým rozsahem: Katz, jako doyen
americké figurativní malby, ovlivněné komiksem stejně jako
pop-artem, omezuje své náměty na jejich realistický, vesměs
pozitivně, až vesele vyladěný rozměr. Portrétuje svoji ženu
Adu, portrétuje sebe, plní zakázky módních magazínů, zkouší
krajinomalbu. Zatímco jeho výhledy na přírodní dění jsou
především přehlídkou odkazů a citací, výpůjček a imitací (tu
čínské nebo japonské malby, jindy impresionismu, dále pozdního
Matisse nebo vrcholného Muncha), záběry jeho vlastní ženy jsou
trochu jiné povahy. V barvách i tvarech si malíř drží nadále
pozvolnost, lehkost, vzdušnost – ale jeho plátnům nechybí
tentokrát jistý neuchopitelný moment: Proč se divák do té
tváře rád dívá? Je „pouze“ krásná, anebo si za sevřenými rty,
za skly slunečních brýlí, pod krempou klobouku drží hrdě své
jedinečné tajemství?
Katzova výstava se jmenuje Cool Prints. A jeho práce jsou
opravdu „pohodové“, stejně jako jsou „chladné“ – vyrovnané
vnějškově i vnitřně, i když za cenu jisté emocionální
odtažitosti. Tedy taková je většina jeho prací; nikoli zmíněné
portréty. Právě na jejich dikci navazují zřejmě čeští malíři
Petr Malina a Ivana Lomová, jejichž jména se nad Katzovými
obrazy divákovi rychle vybaví. Také jejich malby jsou věrné
skutečnosti se všemi jejími dimenzemi: od té prosté až po tu
nevýslovnou, magickou.
Radim Kopáč,
výtvarný a literární kritik
Frankfurt nad Mohanem
Foto Jürgen Spiller©VG Bild-Kunst, Bonn 2011
|
