|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Ještě dneska cítím žár touhy...
Brochův text Vyprávění služky Zerlíny byl realizován v
dramaturgické řadě Rok německého jazyka (premiéra 22. 11. na
Vltavě), což má výhody i nevýhody – mezi výhody patří samotný
objev textu, který by se jinak do vysílání nemusel dostat.
Herrman Broch Zerlínin příběh původně nezamýšlel jako
divadelní monolog – její příběh byl součástí povídkového
románu Nevinní, v němž autor dokazoval svou teorii „světa po
rozpadu všech hodnot“ a hlavním obžalovaným se zde stává
maloměšťák, bezstarostný a neschopný nazírat svou likvidační
roli ve společnosti a šíření morální lhostejnosti.
Služebná, která v rozsáhlém monologu popisuje milostný příběh
svého života, tento morální nihilismus vykazuje také. S
rázností bodrého lidu odsuzuje své šlechtické pány a usvědčuje
je z nemravného života – důkazy ovšem získává neméně podlým
způsobem: shromažďováním pomluv či četbou cizích milostných
dopisů, aby nakonec ráda „padla do hříchu“. Cílem jejích
milostných plánů je pán s pověstí prostopášníka von Juna,
kterého Zerlína naoko odsuzuje, ve skutečném životě však
převezme roli jeho svůdkyně. Svou potřebu mít „svého“ Juna jen
pro sebe skrývá za hradbu morálního rozhořčení nad paralelním
vztahem s paní baronkou, aby se nakonec pokusila – tak jako
Emil Magis v Marceauově Vajíčku – své okolí dohnat k soudu a
do oprátky.
Dramaturgyně Renata Venclová v textu rozpoznala aktuální vzkaz
společnosti a udělala tu zásadní a po všech stránkách logickou
věc: upravila jej do rozhlasového monologu, v němž partnerem
již není nový podnájemník v domě hraběnky, ale rozhlasový
posluchač. Hlavním tvůrcem však zůstává herečka. Nina
Divíšková si skutečně dokonale podmanila rozhlasový prostor a
beze zbytku naplnila předložený text, v němž s přesností
hereckého profesionála našla všechny záchvěvy duše upovídané,
chvílemi milé, ale i zkažené ženy. Vyvolává ten typ fascinace,
který poznal čtenář příběhů číšníka Jana Dítěte z Hrabalova
románu Obsluhoval jsem anglického krále; vnímáme morální
ambivalenci, ale chtě nechtě hrdinovi přejeme. Ani Brochova
Zerlína není vzor všech ctností, ale Nina Divíšková ji
dokázala „polidštit“, aniž by narušila dramatikův záměr – její
výkon je jedním z vrcholných momentů letošní rozhlasové
tvorby.
Při této vpravdě životní roli byla Divíškové partnerem
režisérka Hana Kofránková. Její vedoucí ruka je nenápadná, jen
občas podmaluje hereckou akci hudbou – a znalý posluchač
přesto tuší cosi o hodinách, které strávila s herečkou na
zdokonalování jejího výkonu. Není malým režisérem ten, který
se nebojí sloužit herci. Jediným skutečným kazem této
vynikající inscenace je elektronickou umělostí dunící hudební
nahrávka; to je však na delší článek o rozpočtu, který může
mít rozhlasový tým k dispozici.
Monolog služky Zerlíny má cosi společného s Donem Juanem –
jemu i jí zůstal z celého života jen jediný zážitek, jediný
den, měsíc či vteřina, na které neustále vzpomínají. To je i
hlavní vzkaz hry: Žijte tak, abyste neměli důvod se za
největší okamžik svého života stydět. |
