|
|
 Bystřice,
Bílovec, Horažďovice...
Když se dívám zpátky, co jsem vlastně tento rok dělal,
zjišťuji, že mám zase za sebou přes sto vystoupení. V průměru
to tak dopadá celých čtyřicet let, co hraju; kdybych si ale
nezapisoval, kde všude jsem byl, už bych to dávno zapomněl.
Tak třeba před dvěma týdny jsem touto dobou ležel na podlaze v
domku pana pořadatele z Velké Bystřice, který mezitím odešel
do práce, protože jsem si potřeboval po delší cestě srovnat
záda. Sedačka byla moc měkká, a tak jsem se utábořil pod ní na
dece a s notebookem na břiše psal jakýsi článek od odpoledne
až do setmění. V domě nikdo nebyl, ale najednou se z šera
vynořila náramně přítulná kočka a sedla si mi za krk. Její
vrnění se mísilo se zvuky, které vydával ve vedlejší místnosti
papoušek. Ten mě naopak trochu znervózňoval, protože dokonale
napodoboval nejen různá slova, ale i zvonění mobilu...
Když ze mě kočka nakonec slezla, mohl jsem vyrazit do místní
galerie, jejíž rekonstrukci zaplatila Evropská unie. Hrál jsem
na vernisáži fotografií tamních amatérů. Téma: řeka Bystřice.
Lidé tam totiž každoročně na jaře chodí svou řeku a její okolí
čistit a na podzim si tu akci připomínají fotografiemi a
nějakým koncertem. Na slavnosti se zastavil i starosta
městečka, o kterém všichni místní říkali, že ho mají rádi.
Věřili byste tomu?
Také jsem byl po zhruba třiceti letech zahrát v gymnáziu v
Bílovci u Ostravy. Když jsem tam vystupoval naposledy, to bylo
ještě ve dvojici s Jiřím Dědečkem za hluboké totality, učila
tam Zlatka Holušová, která už dneska v Bílovci nebydlí a
pořádá velký festival Colours of Ostrava; nezměnilo se jen to,
že je pořád krásná. Koncert pro gymnázium v Bílovci podnítila
jedna její tehdejší žačka, která se mezitím stala na téže
škole profesorkou. Z mé nabídky si vybrali vyprávění o tom,
jak se žilo před rokem 1989, a protože studentům mělo být
kolem patnácti, představoval jsem si po cestě, jak je to asi
bude bavit, až k nim neznámý obtloustlý strýc z Prahy začne
hovořit na tak nezáživné téma. Nakonec jsme se s pořadatelkou
dohodli, že uděláme experiment a dáme studentům vybrat z
nabídky mých pořadů. Třeba by je mohl víc zaujmout pořad o
hudbě nebo alternativní kultuře. Nechali jsme je hlasovat – a
dost mě překvapilo, že drtivá většina si vybrala právě to téma
o životě v totalitě. Ještě ke všemu pak kladli chytré otázky a
nakonec jsem musel přidávat. Věřili byste tomu?
Naposledy jsem hrál v Horažďovicích. Když jsem se dostavil do
zámecké budovy, kde je hudební škola, všude to vonělo voskem a
jehličím – byla sobota a vyráběly se tam adventní věnce a
ozdůbky. Panu pořadateli, který si mě objednal, nezbyly peníze
na profesionálního zvukaře. A tak jsme se snažili najít druhý
funkční mikrofon a k němu odpovídající šňůru, abychom mohli
ozvučit nejen zpěv, ale i piano. Během toho jsem byl
informován, že můj koncert je vlastně úplně první, který se
tam pořádá.
V sále byla dobrá akustika, a tak nakonec jeden mikrofon
stačil. Přišlo asi čtyřicet místních lidí, a kdyby se to
propočítalo v poměru k počtu obyvatel, bylo by to procento, s
nímž bych v Praze vyprodal Sazka arenu. Což by určitě znělo
líp, než když jednoduše napíšu, že jsem hrál pro čtyřicet lidí
v Horažďovicích. Jenže v té Sazka areně by to rozhodně tak
krásně nevonělo adventem...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
