|
|
Od obrazu božího k artefaktům
V úvodní scéně Shakespearova Krále Leara, nově nastudovaného
činohrou Národního divadla, vystupuje David Prachař
v titulní roli na skokanský můstek, který se vypíná vysoko nad
bazénem rozprostírajícím se takřka po celém jevišti Zlaté
kapličky. V paruce dlouhých šedých vlasů a s neméně mohutným
stříbrným plnovousem vypadá v bílém koupacím plášti tak trochu
jako Bůh-otec neuměle ztvárněný na nějaké barvotiskové
devocionálii.
Když ovšem plášť svlékne a pod ním má jen slušivé černé
plavečky, připomíná spíše samolibého playboye z plezíru
maskovaného za starce. Pak se ptá tří svých dcer – rovněž
půvabně obepnutých černými plavkami –, jak moc ho milují, a
dělí své království mezi dvě lichometnější: Goneril (Eva
Salzmannová) a Regan (Petra Špalková). Na bílém horizontu za
ním přitom vytryskne barevný gejzír všelikých symbolů, emblémů
a ideogramů bohatství a moci. Neschází mezi nimi ani hákový
kříž či srp a kladivo...
Inscenace režiséra Jana Nebeského je spektákl atakující zrak a
sluch. Ze známých monologických „árií“ (použit byl překlad
Milana Lukeše) se díky takřka stále znějící hudbě Aleše
Březiny stávají árie skutečné, zpívané – herci je dobře
zvládají a činohra se v těch chvílích mění v operu.
Nejvýznamnější roli ovšem v inscenaci hraje složka výtvarná.
Nebeský na ní spolupracoval se scénografkou Janou Prekovou,
jež navrhla i kostýmy. Odkazují k současnosti a někdy svou
výraznou stylizací signalizují ironický nadhled nad vším tím
„divadlem pro anděly“. Největší padouch Edmund (Saša Rašilov),
jenž se servilním úsměvem servíruje své jedy, je oblečen a
nalíčen jak bankovní lupič Joker z Batmana. Režisér – jak je u
něho ostatně obvyklé – zahlcuje diváky scénickými obrazy a
metaforami do té míry, že pokud divák dobře nezná Shakespearův
příběh, stěží se v něm orientuje. Z dramatu se stává
performance, dramatické napětí je nahrazeno napětím
interpretačním, povstávajícím z asociativního čtení
předváděných obrazů. Některé z nich jsou působivé samy o sobě
– jako třeba obraz pověstné bouře, v níž Lear bloudí a klesá
až na dno své existence. Hlasy herců jsou při této scéně
technicky převáděny do oscilujících světelných křivek, a ty
zvětšeny jsou promítány na černý horizont. U některých obrazů
se ale nezbytně ptáme – Co znamenají? Například když na pozadí
většiny scén vidíme muže, který z příkopu, v němž stojí,
vyhazuje vidlemi jakési staré šatstvo. Anebo když se začnou
herci svlékat, nazí se sprchují a odcházejí k onomu příkopu.
Je to obraz pověstných osvětimských sprch a hromadného hrobu?
A proč Lear přichází o hřívu a vous, pohybuje se jen v roušce
a připomíná středověké plastiky a obrazy Ecce homo?
Záplava scénických obrazů nabízí škálu různočtení. Už jsem
například slyšel, že Nebeského Lear je studií o lidském
bláznovství. Nepochybně jej lze takto vykládat: vždyť
„rozumné“ konání je v inscenaci odhaleno jako šílenství,
zatímco lidští jsou jen ti, kdo se zblázní – jako Hrabě
z Glostru (Alois Švehlík) – nebo si počínají nerozumně – jako
nejmladší Learova dcera Cordelie. Ostatně Kateřina Winterová
ztělesňuje jak ji, tak blázna věrně doprovázejícího Leara.
Nicméně závěrečný obraz, do něhož je rámován závěr celého
tohoto scénického traktátu, nabízí i jiný výklad. Místo
válečného pole se ocitáme na vernisáži současného výtvarného
umění. Všichni, kteří se rvou o Learovo království, se
pohybují ve smokinzích a večerních toaletách. A mezi
abstraktními obrazy a dalšími exponáty visí vedle sebe na
řemenech – umučená těla Leara a Cordelie. Z imago Dei, „obrazu
božího“, za něhož byl člověk kdysi považován, se stal ve
světě, kterému „racionálně“ vládnou zpupní politici a bankovní
lupiči, jen obdobný „artefakt“ jako z Duchampova pisoáru.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Bohdan Holomíček |
