|
|
 Rudolf
Matys, básník
Vysoká patra a hluboké suterény
S potěšením jsem naslouchal pětidílnému vyprávění pana Zdeňka
Sternberga (Šternberka), příslušníka jednoho
z nejstarobylejších šlechtických rodů v českých zemích, které
zařadila Vltava do cyklu Osudy. Osmaosmdesátiletý pan
Sternberg prokázal podivuhodnou mladistvost ducha, inteligenci
i schopnost bez jakékohokoliv sebezvýznamňování provést
posluchače pohnutými osudy svými i své rodiny od první
republiky až do současnosti. Přirozená, věrohodná noblesa.
Poznal prostředí evropských aristokratických kruhů, pozici
poúnorového „třídního nepřítele“ v uniformě PTP i úspěšná léta
v rakouském exilu, aniž něco z toho proměnilo jeho vztah
k základním životním hodnotám. Ale nechci tu psát o vnějších
poutavostech líčení, ale o poselství, která v něm byla
přítomna, a to tak samozřejmě jako vůně v květině. Aspoň jedno
z nich: když vyprávěl o rodinné výchově, zdůraznil, že její
základní normou bylo Desatero, a pak soubor Sedmi hlavních
hříchů. Tyto normy bezvýhradně platily! A prohřešky proti nim
vylučovaly hříšníka ze společnosti slušných lidí. Ale jak
zahrnout „těžké hříchy“, jako je třeba pýcha, nestřídmost či
závist, do paragrafované mluvy zákonů, jak převést etické
normy do právních, a tím je učinit vymahatelnými s možností
trestních sankcí?! To bohužel možné není, na to žádný zákon
nestačí.
Když jsem tenhle díl Osudů doposlouchal, uvažoval jsem chvíli
o tom, kdo by je mohl označit za iluzivní moralizování, v němž
se může uhnízdit kdejaké pokrytectví – a kolik lidí by jen
mávlo rukou a nanejvýš utrousilo pár poznámek na adresu
šlechty a církve, jak už to je v našem postkomunistickém kraji
zvykem. Za pouhých pět minut jsem té krátké úvahy zanechal –
Vltava vysílala zprávy a už při první z nich jsem z toho
půhodinového pobytu ve „vysokých patrech lidství“ spadl
natvrdo, ne-li rovnou do suterénu etického domu. Byl jsem
zkrátka zase „doma“. Šlo o jednu z peripetií kauzy pana
Bessera. Ministra, který se podle vlastních slov žádné korupce
nedopustil, jen cosi nedopatřením zatajil – a že podnikatelsky
kooperoval se soudně usvědčeným korupčníkem, na tom přece nic
není, rezignuje jen tehdy, když bude z té korupce usvědčen...
Až do nebe volající mravní neúnosnost takového prohlášení
tentokrát přece jen vedla k Besserově izolaci i v jeho vlastní
straně Starostů a nezávislých a k jeho rezignaci, při níž si
ovšem neodpustil ublížený povzdech, že nedostal šanci „očistit
se“. Ještě před ministrovou abdikací jsem vyslechl rozhovor
s jedním předním funkcionářem této strany, který „nedával moc
šanci Besserovu setrvání na ministerském křesle“, nicméně by
považoval za jakousi škodu, kdyby neměl setrvat ve své funkci
stranického mistopředsedy! Že ovšem je nutné, aby předložil
důkazy co nejdříve, aby to dál nepoškodilo jeho „mediální
obraz“.
Tedy pan Besser a pan Sternberg – dva kosmicky vzdálené mravní
i lidské světy, které se náhodou setkaly a narazily na sebe na
ploše pouhých několika minut vysílacího času! A vzájemně se
přitom ostře nasvítily.
Existují dva přívlastky, které označují dvě příbuzné, ale
nikoli totožné věci: „amorální“ – což vyjadřuje chování vědomě
protimorální – a dnes méně užívané slovo „imorální“, které
charakterizuje jednání člověka, jež má ve svém vědomí na místě
morálky jen jaksi prázdné místo. Obávám se, že právě to druhé
slovo bude v případě pana exministra případné…
Na kauzu pana Bessera se nepochybně brzy zapomene a těžko
předpokládat, že už nebude převrstvena dalšími podobnými
případy. V současném, většinu společnosti už naprosto
znechucujícím politickém klimatu se ale bohužel nejspíš bude
dařit „besserovskému“ chápání života a „plastickému“ nakládání
s etickými normami i nadále lépe než „sternbergovské“
zásadovosti. |
