|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Nenávist
Nenávist je trvalý, mohutný pocit nepřátelství, odporu,
antipatie. Cílem nenávisti může být neživý předmět, zvíře,
druhý člověk, celé lidské skupiny, někdy „celý svět“. Protože
je nenávist pocit dlouhodobý, lze ho spíš než za přechodný
citový stav považovat za postoj nebo dispozici. Od
nenáviděného člověk se nenávidějící lidé snaží udržet co
největší odstup, protože v jeho blízkosti pociťují ošklivost,
odpor, tedy opak pocitů doprovázejících romantickou lásku –
proto se mluví o negaci intimity. Kromě toho mívají pocit
hněvu, někdy doprovázený strachem. A do třetice snižují
hodnotu nenáviděného jedince, pohrdají jím.
Co se děje v hlavách lidí, kteří někoho nenávidí? Vědci si
pozvali skupinu dospělých zdravých lidí, kteří někoho
intenzivně nenáviděli. Buď rivaly v práci, nebo bývalé citové
partnery. Jedinou výjimkou byla žena nenávidějící známou
postavu z politiky. Lidé přinesli fotografii člověka, kterého
nenáviděli, a další tři fotografie lidí stejného pohlaví,
k nimž měli neutrální vztah. Vyšetřování určilo stupnici
prožívané nenávisti: od nula bodů – žádná nenávist – do 72
bodů, které představovaly nenávist maximální.
Nenávist má svou neuronální mapu. Tvoří ji některé korové
oblasti čelních laloků, části kůry insuly, která je v rýze
mezi čelním a spánkovým lalokem, a jedna oblast v hloubce
mozku. Mapa nenávisti má celkem sedm uzlů. Činnost tří z nich
odpovídá míře nenávisti. Čím je prožitek nenávisti větší, tím
je činnost těchto oblastí vyšší. Nenávist vůči jedinci bývá
založena na osobní zkušenosti a obvykle se odlišuje od
nenávisti vůči lidské skupině. Nenávist vůči lidské skupině
tvoří „lidé podnikající s nenávistí“, často mocenské špičky,
nebo politici nějaké skupiny soutěžící s politiky jiné
skupiny. Lidé podnikající s nenávistí vytvářejí strach a
nenávist vymyšlenými „příběhy“, jimž lidé naslouchají a věří.
Pravděpodobně nejefektivnější jsou, jakmile mají destruktivní
sexuální obsah – znásilnění a pedofilie, pokud možno s co
nejprimitivnějším a nejvulgárnějším popisem. Nenávist využívá
všechny propagandistické nástroje. Charakteristický byl
vzestup rasové nenávisti na jihu USA po občanské válce,
evropský antisemitismus 19. a první poloviny 20. století i
současná nenávist islamistů vůči USA (a naopak). Evropa zažila
explozi skupinové nenávisti mezi Srby, Chorvaty a muslimy
v devadesátých letech minulého století.
Proč rozum nedokáže nenávist přitlumit? Sám pro sebe tomu
říkám osvícenský blud. Mám jím na mysli přesvědčení říkající,
že člověk je bytost racionální, rozhodující se po zvážení
všech dostupných alternativ. Nechci tím říci, že je člověk
bytost naprosto iracionální. Někdy ale rozhodování kontrolují
emoce podstatně víc než rozum. Kromě toho lidé mimořádně
milují divadlo v jakékoli podobě, a to natolik, že se jim
stírá hranice mezi skutečností a spektáklem, někdy ku
prospěchu, častěji pravděpodobně k neštěstí.
Jestliže emoce kontrolují rozum, co pak? Teorie praví, že
užíváme dva emoční systémy: dispoziční a dohlížecí. Oba
vyhodnocují informace a přetvářejí je do stavů, jimž říkáme
pocity. Ty vstupují do vědomí a následně ovlivňují jak
myšlení, tak chování. Jakmile je situace nová, ohrožující,
spouští se dohlížecí systém, jenž umožňuje pochopit, že se
děje něco nového, a že to může být nebezpečné, takže je nutné
se odchýlit od zavedené rutiny. Pak záleží na hladině úzkosti.
Jestliže je nízká, dispoziční systém lidem dovoluje spoléhat
na rutinní postupy, minulou zkušenost, protože nízká hladina
úzkosti oznamuje bezpečné, známé a předpověditelné prostředí.
Jestliže je vysoká, oznamuje nebezpečné prostředí, není na
rutinu spolehnutí. Bezmyšlenkovitě postupovat podle zavedených
pravidel je riskantní. Čím zakotvenější a ustálenější jsou
„predispozice“, tím je jejich ovlivnění úzkostí obtížnější.
Úzkost v tomto případě víc ovlivní lidi, jejichž
„predispozice“, tj. přesvědčení, víra jsou slabší. |
