|
|
 Před
minulostí nelze utéct
Debutující režisérce Lence Kny se v tragikomedii
Stínu neutečeš (v úterý 3. ledna ve 22.05 uvede ČT2)
podařilo vyhmátnout zajímavou, rozhodně rezonující látku:
vnučku, začínající právničku, osloví babička s překvapivou
žádostí. Po šedesáti letech manželství tvrdohlavě požaduje
rozvod. A mladá žena se začíná pozvolna vnořovat do utajované
minulosti svých prarodičů, hledá skryté písemnosti či
fotografie, na povrch vyplouvají dávná traumata, nikdy
nepřekonaná averze. Dědeček a babička, původem z Ukrajiny, sem
přišli se Svobodovou armádou, ověnčeni vojenskou slávou – a ta
ani dnes nevybledla, i když zapšklý a k naschválům náchylný
stařec odmítá pro slavnostně udělovaná vyznamenání chodit.
Režisérka se při líčení znesvářených manželů soustředí na dvě
časové roviny: jednak na přítomnost, trávenou v odlehlém domě
uprostřed přírody, jednak (a to i prostřednictvím opakovaně se
vracející černobílé retrospektivy) na dávné válečné zážitky.
Ukazuje se, že leccos proběhlo jinak, než si i nejbližší
příbuzní později představovali, že ledasco bylo zamlčeno, ale
nikoli zapomenuto. O zákrutách jejich dlouhověkého soužití, o
případné ženině dominanci ve vztahu, se tak dovídáme jen z
opatrných náznaků, z náhodných poznámek a svědectví. Některé
postřehy však přece jen osvětlují obtíže, na které naráželi:
Rusové je podezírali ze sympatií k nacismu, Němci je
považovali za bolševiky – zatímco Češi je šmahem a pohrdavě
označovali za Rusáky.
Snímek Stínu neutečeš se snaží pokrýt co nejspravedlivěji
jednotlivé zúčastněné postavy: kromě stařečků (Jaroslava
Adamová, Pavel Landovský) se režisérka věnuje i soukromým
pochybám jejich vnučky Katky (Helena Dvořáková), ve vyprávění
se rovněž mihne postava hrdinčina otce (Alois Švehlík), jenž
svůj život spojil s vodní přepravou, a konečně nechybí ani
původem německý soused (František Němec) coby stálá připomínka
někdejšího nepřítele, mihne se též bezcitná novinářka (Anna
Polívková). Chystaná oslava dědových narozenin se tak mění v
tichý souboj protichůdných zájmů.
Film staví zejména na úchvatném herectví Adamové a
Landovského. Každý z nich vložil do své postavy hluboce
procítěné povahové zázemí, ať již se jedná o nenávistnou
zarputilost nebo groteskní naschvály. Oběma skvěle vychází
ukrajinským akcentem podbarvená mluva, zvláště u Landovského,
jenž svého vztekavého a vztahovačného mrzouta, svůj smutek
utápějícího v alkoholu, vybarvuje obzvlášť působivě. Oba
ovládli veškeré dění a zastínili všechny své spoluhráče.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
