|
|
 Vzhůru
do minulosti!
Tak tu zase máme konec roku. Člověk má chuť sáhnout po
osvědčeném klišé a prohlásit, jak ten čas letí. Moje sprostá
teta Marie to kdysi dávno vyjadřovala mnohem zábavněji a
přiléhavěji: „Čas prchá jak jelen do prdele střelen.“ Bylo mi
deset a její výroky jsem miloval...
Je pravda, že člověku se většinou zdá, že mu život ubíhá
příliš rychle. Mně například bude za tři měsíce šedesát, což
je věk, který jsem si v dětství nedokázal vůbec představit.
Někteří moji o dvacet let starší kamarádi se na mě sice pořád
dívají jako na kluka, ale nepřehánějme to...
Občas mě ale naopak napadne, že ten život zase tak snadno a
rychle neplyne, že jen má paměť je s věkem vybíravější a
přeskakuje a vynechává. V uplynulém roce jsem měl to štěstí,
že jsem si mohl často zapisovat, co jsem dělal, a tak když se
podívám zpátky na dvaapadesát fejetonů pro Týdeník Rozhlas,
nezdá se mi zase, že by čas uprchl tak rychle... Některé
události, které se staly před pár měsíci, mi připadají už tak
vzdálené, jako by se odehrály bůhví kdy. Možná že naše vnímání
času je jen důsledkem toho, kam se to vlastně díváme. Hledíme
zarputile do budoucnosti, plánujeme, očekáváme a třeba se i
děsíme, ale neumíme se pořádně ponořit do času, který už
uplynul. A kdo že moudrý to kdysi pravil, že minulost je
stejně důležitá (ne-li důležitější) jako budoucnost?
Jsem z generace, kterou ani ve škole moc neučili dívat se do
minulosti. Vycházelo se tenkrát z myšlenky, že všechna
minulost tu byla dobrá jen k tomu, abychom ji překonali mnohem
radostnější budoucností. Z minulosti jsme se učili nepodstatné
epizody – já si třeba vzpomínám na tu historku, jak husiti
umlátili křižáky v bahně rybníka u Sudoměře a jak kardinál
ztratil klobouk u Domažlic –, ale nikdo nás systematicky
neučil minulost milovat. Náš vztah ke všemu, co bylo, by se
dal charakterizovat jako přinejmenším přezíravý. Vždyť si to
představte, oni tenkrát neměli ani penicilin ani ústřední
topení ani tři D rozlišení... Jak mohli žít? Nenaučili nás
vnímat naše předky jako hrdiny, kteří navzdory tomu, že neměli
tři D rozlišení a ten penicilin, dokázali přežít, žít a
dokonce sem tam vytvořit nějaký ten div světa.
A takhle nějak, zdá se mi, se díváme i na minulost svého
vlastního života, navíc si ji neumíme užívat. A co je nejhorší
– často jsme nejen bezradní ohledně naší budoucnosti a motáme
se v problémech přítomnosti, ale dokonce se nevyznáme ani v
tom, co už se stalo. V případě budoucnosti je náš zmatek
naprosto omluvitelný – nikdy nevíte, co se může stát; se
současností už je to horší, ale minulost? Ta je přece jen a
jen otázkou naší paměti, tento materiál máme k dispozici a moc
se nemění, nanejvýš doplňuje...
Vždycky jsem si myslel, že přibrzdit rychlost času lze tím, že
se moc nedívám do diáře a nespěchám s přemýšlením o tom, co mě
čeká příští týden, měsíc nebo rok. To je sice dobrá metoda,
ale určitě se dá ještě vylepšit. Třeba tím, že si člověk
ordinuje pravidelná ohlédnutí do vlastní minulosti – návraty k
starým deníkům, dopisům či e-mailům, a pokud tím neleze na
nervy svým blízkým, i k rozhovorům o minulosti s nimi. Alespoň
v minulosti bychom se mohli trochu vyznat, nemyslíte?
Z tohoto pohledu rozhodně ani náš rok 2011 nebyl k zahození.
Máme o čem přemýšlet.
Vzhůru do minulosti!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
