Vzhůru do minulosti!

Tak tu zase máme konec roku. Člověk má chuť sáhnout po osvědčeném klišé a prohlásit, jak ten čas letí. Moje sprostá teta Marie to kdysi dávno vyjadřovala mnohem zábavněji a přiléhavěji: „Čas prchá jak jelen do prdele střelen.“ Bylo mi deset a její výroky jsem miloval...
Je pravda, že člověku se většinou zdá, že mu život ubíhá příliš rychle. Mně například bude za tři měsíce šedesát, což je věk, který jsem si v dětství nedokázal vůbec představit. Někteří moji o dvacet let starší kamarádi se na mě sice pořád dívají jako na kluka, ale nepřehánějme to...
Občas mě ale naopak napadne, že ten život zase tak snadno a rychle neplyne, že jen má paměť je s věkem vybíravější a přeskakuje a vynechává. V uplynulém roce jsem měl to štěstí, že jsem si mohl často zapisovat, co jsem dělal, a tak když se podívám zpátky na dvaapadesát fejetonů pro Týdeník Rozhlas, nezdá se mi zase, že by čas uprchl tak rychle... Některé události, které se staly před pár měsíci, mi připadají už tak vzdálené, jako by se odehrály bůhví kdy. Možná že naše vnímání času je jen důsledkem toho, kam se to vlastně díváme. Hledíme zarputile do budoucnosti, plánujeme, očekáváme a třeba se i děsíme, ale neumíme se pořádně ponořit do času, který už uplynul. A kdo že moudrý to kdysi pravil, že minulost je stejně důležitá (ne-li důležitější) jako budoucnost?
Jsem z generace, kterou ani ve škole moc neučili dívat se do minulosti. Vycházelo se tenkrát z myšlenky, že všechna minulost tu byla dobrá jen k tomu, abychom ji překonali mnohem radostnější budoucností. Z minulosti jsme se učili nepodstatné epizody – já si třeba vzpomínám na tu historku, jak husiti umlátili křižáky v bahně rybníka u Sudoměře a jak kardinál ztratil klobouk u Domažlic –, ale nikdo nás systematicky neučil minulost milovat. Náš vztah ke všemu, co bylo, by se dal charakterizovat jako přinejmenším přezíravý. Vždyť si to představte, oni tenkrát neměli ani penicilin ani ústřední topení ani tři D rozlišení... Jak mohli žít? Nenaučili nás vnímat naše předky jako hrdiny, kteří navzdory tomu, že neměli tři D rozlišení a ten penicilin, dokázali přežít, žít a dokonce sem tam vytvořit nějaký ten div světa.
A takhle nějak, zdá se mi, se díváme i na minulost svého vlastního života, navíc si ji neumíme užívat. A co je nejhorší – často jsme nejen bezradní ohledně naší budoucnosti a motáme se v problémech přítomnosti, ale dokonce se nevyznáme ani v tom, co už se stalo. V případě budoucnosti je náš zmatek naprosto omluvitelný – nikdy nevíte, co se může stát; se současností už je to horší, ale minulost? Ta je přece jen a jen otázkou naší paměti, tento materiál máme k dispozici a moc se nemění, nanejvýš doplňuje...
Vždycky jsem si myslel, že přibrzdit rychlost času lze tím, že se moc nedívám do diáře a nespěchám s přemýšlením o tom, co mě čeká příští týden, měsíc nebo rok. To je sice dobrá metoda, ale určitě se dá ještě vylepšit. Třeba tím, že si člověk ordinuje pravidelná ohlédnutí do vlastní minulosti – návraty k starým deníkům, dopisům či e-mailům, a pokud tím neleze na nervy svým blízkým, i k rozhovorům o minulosti s nimi. Alespoň v minulosti bychom se mohli trochu vyznat, nemyslíte?
Z tohoto pohledu rozhodně ani náš rok 2011 nebyl k zahození. Máme o čem přemýšlet.

Vzhůru do minulosti! 

Jan Burian, písničkář a spisovatel



  Jezdec tisíce a jedné noci
  Navštivte
 
  Matiné se Severským rokem

  Nalaďte si  
 
  Novoroční setkání s ...
  Téma