|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Dobrá vůle se starými kříži i Madlou
Do čtvrtého roku života vstoupí v lednu cyklus pořadů Redakce
náboženského vysílání s názvem Dobrá vůle. Nenechme se mýlit
domovskou redakcí – anebo se jí naopak nechme vést. Kdyby se
totiž slovo „náboženské“ zaměnilo za slovo „duchovní“,
vystihovalo by to přesněji charakter portrétovaných lidí,
událostí i činů. Jde vesměs o skutky, které vznikají nezištně,
dobrovolně, z potřeby pomáhat nebo být užitečný, často
zadarmo, pro dobrý pocit, z vlastní vůle. Poslouchám
jednotlivé pořady této řady nahodile na vzorně vedené
internetové stránce. Tím raději, čím pochmurnější jsou denní
zprávy.
Zajímavý je totiž i žánrový rozsah cyklu. Můžete vyslechnout
například téměř čistou reportáž z víkendového semináře se
známou psycholožkou v oblasti rodinných vztahů Jiřinou
Prekopovou. Ve zvuku je spousta šumů, zvukových a technických
nedokonalostí, ale záznam má silnou atmosféru autentického
setkání se „stařenou“ – jak Paní Prekopová samu sebe tituluje
–, jejíž energie zasahuje denně desítky lidí. Stejně jako
Prekopová i sám pořad léčí, napravuje a inspiruje. Hned o
kousek dál na webu najdete reportážní dokument Světlo ve tmě o
novodobé podobě hnutí Brontosaurus. Autorka Jaroslava Haladová
v něm na vlastní kůži zakouší tábor, v němž se budoucí
dobrovolníci učí, jak efektivně pomoci nevidícím lidem. V
pořadu Ivana Studeného Cesta kříže o řemeslníkovi, který
spravuje litinové kříže a vrací je na hřbitovy, do měst i do
volné krajiny, přechází rozhovor plynule v napínavou reportáž
o instalaci jednoho velkého kříže, zní poezie i klasická
hudba, a jednoduché vyprávění se tak mění v příběh s duchovním
přesahem.
Přirozeně se tato vysílací řada věnuje především sociální
pomoci. Dramaturgii se daří postihnout často i okrajové
problémy, k nimž mainstreamové zpravodajství a běžná denní
publicistika téměř nedosahují – česko-slovenská nemocnice v
Ugandě, divadelní soubor seniorů, předčasně narozené děti nebo
pacienti v Léčebně dlouhodobě nemocných. Cyklus neopomíjí ani
krajinu, případně další živé bytosti i věci, které obývají
tuto zemi s námi – opuštění psi, vyhořelé varhany, kvalitně
obdělávaná půda...
Posledním tipem této programové řady je velice povzbuzující,
lehkou rukou natočený a optimismem přirozeně zářící dokument
Lenky Svobodové O Madle z Čech – setkání s Madeleine
Albrightovou. Zní v něm starosvětská úcta k rodičům, především
otci, diplomatu Josefu Korbelovi, který Madlu a celou svou
rodinu jednoznačně nasměroval k životu v Americe jako svobodné
zemi, aniž narušil úctu a lásku k původní vlasti. Vedle toho
dostává velký prostor působení Albrightové v roli ministryně
zahraničí Clintonovy vlády a její role v začleňování
Československa do rodiny demokratických zemí. Opravdu dojemná
pasáž vypráví o vztahu k Václavu Havlovi. Albrightová však
naprosto není sentimentální. Bez vytáček hovoří i o intimních
okamžicích svého života, o rozvodu s mužem a obtížné pozici
matky tří dětí a političky. Z pozice starší zkušené ženy zní
přímočaře a svěže její úvahy o postavení žen v domácnosti,
zaměstnání i politice. Jazzová hudba a leitmotiv osobní
svobody vytváří celkový pocit volnosti a možnosti – člověk
může, cokoli si zamane. A o tom, co chce nebo nechce, si má
rozhodnout sám. |
