|
|
 Pavel
Kohout, ekonom
Máme „zachraňovat euro“?
Jan Švejnar a Vilém Semerák z institutu CERGE publikovali
studii o možném rozpadu eurozóny a jeho pravděpodobném dopadu
na českou ekonomiku. Výsledek – což asi nikoho nepřekvapí – je
nepříznivý. Podle prezentovaných výsledků ekonometrického
modelu by česká ekonomika poklesla nejméně o 4,5 %, vývoz by
poklesl o 11,5 % a míra nezaměstnanosti by vzrostla nejméně na
10,5 %.
Jaký by byl praktický důsledek pro českou hospodářskou
politiku? Švejnar a Semerák tvrdí: „Pokud existuje šance na
takové přežití eurozóny, které by nebylo jen dlouhodobou
agónií, je v životním zájmu ČR takové řešení podporovat.
Dokonce i solidarita ve formě účasti na financování některého
ze stabilizačních fondů může být pro ČR efektivní – reálný
příspěvek (zvláště pokud by podpora měla formu poskytnutí
záruk) může ČR zatížit méně než fiskální důsledky hluboké
recese (úplný rozpad EMU by zřejmě zhoršil saldo rozpočtu o
nejméně 100 mld. Kč).“
Tento závěr, stejně jako celá práce, má jednu ne tak zcela
drobnou vadu. Slovo „rozpad“ v souvislosti s eurozónou se ve
článku, který má deset stran, objevuje dohromady
dvacetosmkrát. Ani jednou však není vysvětleno, jaký
mechanismus a za jakých okolností by měl rozložit eurozónu.
Mlčky se předpokládá možnost rozpadu eurozóny, aniž by se
řeklo, za jakých podmínek k němu vůbec může dojít. To je
zásadní slabina této práce.
Skutečně kompletní analýza vhodná jako podklad pro politická
doporučení ve smyslu poskytnout či neposkytnout úvěr nebo
garanci by musela obsahovat tyto části: (1) podmínky rozpadu
eurozóny; (2) hodnocení pravděpodobnosti splnění těchto
podmínek a uskutečnění rozpadu; (3) odhad dopadů rozpadu na
růst, export a zaměstnanost v ČR; (4) odhad možných nákladů
České republiky v případě spoluúčasti na záchraně eurozóny;
(5) vyhodnocení pravděpodobnosti úspěchu záchranné operace;
(6) srovnání všech dílčích výsledků a závěrečné doporučení.
Švejnarova a Semerákova analýza zahrnuje pouze bod (3), a
přesto si klade ambice poskytnout závěrečné doporučení. To je
v nejlepším případě předčasné, a to i za podmínek časového
stresu.
Česká republika byla v prosinci postavena před otázku, zda
poskytnout, nebo neposkytnout Mezinárodnímu měnovému fondu
úvěr osmdesát devět miliard korun na „záchranu eura“. Přitom
není ani známo, kdo a proč vlastně euro ohrožuje, neboť
vystoupení Německa je extrémně nepravděpodobné (Německo by si
instantně vyrobilo bankovní krizi vznikem oceňovacích rozdílů
vzhledem k „nové marce“) a vystoupení slabších států rovněž,
z přesně stejných důvodů.
V situaci, kdy nikdo nechce vystoupit z eurozóny a zároveň
nikdo nemůže být vyloučen, jsou diskuse o rozpadu poněkud
zbytečné. „Záchrana eura“ je ve skutečnosti spíše záchranou
francouzských, německých a jiných bank, které rizikově
půjčovaly peníze v rizikových ekonomikách, ať už ve formě
státních dluhopisů, nebo soukromých úvěrů.
Zdali se Česká republika má v budoucnosti zúčastnit podobných
operací, je ovšem úplně jiná otázka. I kdybychom se přiklonili
k názoru, že pomáhat západním bankéřům je z čistě ekonomického
hlediska racionální, neboť pomůžeme odvrátit hrozbu bankovní
krize, je zde otázka, nakolik vůbec relativně malá česká účast
může být efektivní. Zda pár miliard eur – vskutku velký objem
peněz z hlediska české ekonomiky – opravdu něco zmůže tváří
v tvář mnoha stovkám miliard rizikových úvěrů
v západoevropských bankách.
Nehledě na to, jak velkorysou českou účast na záchraně cizích
bank vysvětlit voličům. Upřímně řečeno, nechtěl bych jim to
vysvětlovat z očí do očí. |
